29.10.-6.11. 2001

ARCHIV

Změnila se ODS?

Kongres ODS skončil a nastala chvíle povinných reflexí, jaké následují vždycky po sněmování velmi vlivné strany. V novinových komentářích se skoro unisono zdůrazňuje sebekritický tón, který zvolil Klaus a po něm i další čelní politici strany. Myslím, že se to poněkud přeceňuje. Kritická slova jsou obecná a mlhavá, poněkud připomínají někdejší Zieleniecovy tirády o rozkročení, pouze si je dnes obstarává Václav Klaus sám - aspoň má jistotu, sám sebe přece neopustí. Výzvy ke změnám je možné brát vážně až ve chvíli, kdy se začínají uskutečňovat, a podle toho, jak se uskutečňují. Zatím se stalo jen to, že veřejnost dostala signál: jsme nakročeni k tomu, abychom na sobě začali pracovat! Vezměte to laskavě v úvahu.

Priority při hledání budoucích koaličních partnerů vymezil ve svém projevu velmi jasně Petr Nečas. ODS upřednostňuje pravicovou koalici, ale v žádném případě ne se Čtyřkoalicí, nýbrž pouze s Unií svobody a nanejvýš ještě KDU-ČSL. Pokud se to nepovede, nezbude straně než pokusit se v zájmu politické stability o koalici s ČSSD. A pokud se nepovede ani to, bude zásadní a odhodlanou opozicí. Je těžké necítit za tímto plánem jakýsi kalkul: silný partner na pravici nám nevyhovuje, abychom si mohli troufnout mít s ním něco společného, napřed si ho rozdrobíme: tj. vytvoříme znovu model anno 1992, který se nám tak osvědčil. Strany Čtyřkoalice na něco podobného prostě nemohou přistoupit, protože by tím Klausově straně přiznaly právo mluvit do věcí, do kterých jí nic není. Stanovisko pana Nečase vypadá, jako by si ODS připravovala alibi pro koalici s ČSSD.

Jakousi změnou je na první pohled vzestup experta na zahraničí Jana Zahradila. Jeho volba místopředsedou ovšem jen formálně legalizovala postavení, které ve straně už dávno má. Pan Zahradil je výrazný obhájce "národního zájmu". Hájení národních zájmů má ODS v programu už od roku 1992 a samo o sobě to není nic špatného. Díky panu Zahradilovi však tato teze nabývá konkrétnější a velmi nevábné podoby. Nejde ani tak o ostražité stanovisko k EU. Klausův stínový ministr zahraničí tu hraje jenom roli zlého muže (tím hodným bude nakonec samozřejmě předseda strany). A ODS vůbec nechce dát veřejnosti najevo, že náš vstup do EU je problematická věc. Svým trucováním jen říká: milý voliči, neboj se, my tě v žádném případě nedáme, při vstupu do EU svou razancí zajistíme, aby ses v ní cítil jako v bavlnce. Jde tedy o ryzí populismus. To hlavní, s čím pan Zahradil přichází, je resuscitovaný český šovinismus: ve spojenectví s západními mocnostmi vytvoříme hráz proti německé rozpínavosti. Ta malá chamraď, která nás obklopuje (Poláci, Rakušané, Slováci, Maďaři), nás zase až tolik nezajímá - vždyť jsme svou povahou vlastně Anglosasové! Tato koncepce buduje na prvorepublikánské tradici, jež tu ovšem má formu kýčovitého barvotiskového obrázku ztraceného ráje, tak, jak existuje v mysli většiny dnešních lidí, kteří z té doby pochopitelně žádné vlastní zážitky nemají. Tato koncepce je ovšem nesmyslná a pokud se v naší zahraniční politice uplatní, bude to znamenat skutečnou katastrofu.

Václav Klaus v souvislosti s kongresem prohlásil, že když se mu nepodaří dovést ODS zpět hlavním schodištěm do Strakovky, vyvodí z toho osobní důsledky. Pokud to myslí vážně, není vyloučeno, že na počátku roku 2003 se bude česká politika muset obejít bez tří dlouholetých protagonistů: Havla, Klause a Zemana. Klausovi potenciální nástupci, soudě podle toho, jak se dosud předvedli, jsou jakýmisi jeho karikaturami. Nemají jeho politickou obratnost, která není jen technickou záležitostí, ale znamená něco v zásadě pozitivního. To, co se pak dá očekávat, jsou silné tektonické otřesy, které mohou českou politickou scénu velmi důkladně proměnit.

Mladá fronta Dnes, 6. listopadu 2001