29.10.-3.11. 2001

ARCHIV

K výročí Karla Havlíčka

Před 180 lety, 31. října 1821, se v Borové u Německého (v roce 1945 ho čeští šovinisté přejmenovali na Havlíčkův) Brodu narodil magnus parens české žurnalistiky Karel Havlíček. Rudá interpretace českého národního obrození ho prezentovala školním dítkám a čtenářům všeobecně jako básníka a věděla proč: některé jeho novinové články by totiž ještě po skoro 150 letech bývaly neprošly bolševickou cenzurou. Nechci bagatelizovat jeho básnické skladby (ty nejznámější napsal až v Brixenském vyhnanství, když mu Bachův režim zacpal ústa jako novináři) ani epigramy, jimiž doplňoval své noviny. Některé jsou vtipné více, jiné méně. Vždy znovu je však třeba zdůrazňovat: jádro Havlíčkova odkazu je v jeho žurnalistice. Od jeho doby se v této zemi nenarodil člověk, který by v sobě spojil statečnost a důslednost v myšlení s lehkostí a obratností formulací, vážnost s ironií, přesnost v pojmenování a nadsázku tak, jako to dokázal on. Spoluutvářel rozhodujícím způsobem počátky české politiky. Od té doby k ní patří liberální a demokratická orientace, a zároveň kritika "do vlastních řad" (dnes se tomu říká sebemrskačství), bez níž není společnost svobodná. Havlíčkův vypjatý a útočný nacionalismus a antiklerikalismus je nám dnes cizí: patří do jiné doby, máme jiné starosti. To však nijak neumenšuje význam toho, čím nás dnes oslovuje. Havlíčkovské výročí si Události připomínají několika citacemi. Nezapírám, že mou ctižádostí je (zde stejně jako v tom, co dělám na univerzitě) trochu otřást pitomými kýčovitými představami, které se s Havlíčkovým jménem v českém prostředí často spojují.

Karel Havlíček o globální zodpovědnosti

Vždy bývala nejvřelejší moje touha, abych co spisovatel přispěti mohl poněkud k zvelebení vlasti své a k poučení i k vyražení svých krajanů. Všechno jiné zaměstnání stranou nechávaje, vynaložil jsem všechnu práci, abych se k důležitému stavu spisovatele, pokud mi sil stačí, schopným učinil. A nyní, dříve než jsem se nadál, vyplnila se nejmilejší moje žádost; svěřeny jsou vedení mému dva časopisy a s tím příležitost působiti ve vlasti své tak, jak si přeji. Veřejně zde před celou zemí činím slib, že všemožně k dobrému prospěchu sloužiti a svědomitě tento ouřad svůj zastávati chci. Dobře nahlížeje důležitost tohoto povolání, vystříhati se budu všeliké lehkovážnosti.

Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení kupředu pomůže. Kdyby jen každý jednotlivý člověk na tom místě, kde stojí, k dobrému se snažil, zajisté by se i celá země šťastného stavu neminula. Pročež také myslím, aby každý raději malé nedůstatky okolo sebe, ku kterých zdvihnutí moc jeho stačí, napravoval místo planého stesku na všeobecné veliké nedůstatky, které jeden napraviti nemůže. Tak bychom se zajisté dříve velikého rozkvětu vlasti své dočkali. Předkové naši vymyslili překrásné přísloví: Poruč, a udělej sám; a dobře by bylo, kdybychom se všichni dle něho vždy a ouplně řídili.

K prospěchu svému připomínám váženému čtenářstvu ještě jiné přísloví, totiž že jest každý začátek těžký, pročež aspoň zpočátku žádám o laskavé shovění, později ať již nastoupí přísnost.

K čtenářům, Pražské noviny 1. 1. 1846

…jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisnmým a vědeckým, nikoli však jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje. Tak jako nemá být člověk pořádný kosmopolitou (kdo praví, že každého miluje, nemiluje žádného), tak jako směšno bylo by cítiti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení, zrovna tak, jenom ovšem v menší míře, nepravdivé jest vlastenectví všeslovanské… Kdykoli se nazvu Slovanem, učiním to vždy jenom ve smyslu učeném, země- a nároopisném. Slované mají čtyry vlasti, a ne jednu vlast: a patriotismus slovanský jest jenom o něco méně horší než kosmopolitismus. Lépe jest méně lidí, ale důkladně a vřele milovati, než každého trochu.

Slovan a Čech, Pražské noviny 1846

Mnohému snad zdáti se bude podivno, řekneme-li, že vlastně více záleží na dobrém zřízení jednotlivých obcí, na municipálním zřízení, než na zřízení celého státu ve vyšších stupních. Neboť se ústavy vyšší v státu zřídka jen stékají s životem jednotlivých občanů, ovšem ale ústavy municipální. Více zajisté záležeti musí občanu jednotlivému, aby se kupř. v jeho obci (městě neb vesnici) s jměním obecním moudře hospodařilo, než na tom, jak se ve státu celém hospodaří. i ta okolnost přitom povážena býti zasluhuje, že jest nesnadno celý stát a jeho ústavy spravovati, což jen obyčejně několika málo vyvolencům osudu zůstaveno jest: každý ale skoro, byť i sebenepatrný člověk může vždy šlechtiti a zvelebovati jednotlivé obce, buď příkladem, neb poučením svým. I sebemenší opravdivá dobrá činnost jest prospěšnější než veliké neuskutečněné a nemožné záměry.

Co jest obec, Pražské noviny 1846

Karel Havlíček polemik

Na začátku své žurnalistické dráhy - počátkem července roku 1845 - zveřejnil Karel Havlíček v literární příloze Pražských novin Česká včela na tehdejší poměry neobyčejně tvrdý odsudek novely všeobecně uznávaného vlasteneckého spisovatele J. K. Tyla Poslední Čech. Tyl reagoval promptně a velmi nedůtklivě. Již čtyři dny po tom, co vyšla druhá část kritiky, odpovídá v Květech kladně na zjevně objednaný dotaz nějakého čtenáře, jenž Tyla napřed právě za "Posledního Čecha" nezřízeně chválí a poté se ptá, zda bude mít "Poslední Čech" pokračování (pokračování Tyl nikdy nenapsal); a dodává k tomu jakoby na okraj: "Při tom ale nechtěje stran pravé ceny své práce klamati, poukazuji každého čtenáře, jenžto sám nic posouditi neumí, na Českou včelu, kteráž tyto dny drtivý posudek o Posledním Čechu přinesla - vzor jedovaté hryzavosti, naduté jednostrannosti a potměšilé převrácenosti. Komponista jeho je jakýsi Havlíček, nebo jak se podpisuje Havel Borovský. Mnohý se bude snad po literatuře ohlížet a ptát: Kdo je to? - Na to musím rameny pokrčit; avšak - "podle činu poznáte jej". Na všechen způsob musíme být ale rádi, že takovýto prorok mezi námi povstal. Dávno jsme už na něj čekali. Pod jeho karabáčem bude naše outlinké písemnictví samé klasiky vydávat. Bůh nás potěš! - Na světě není už bez toho kusu ctnosti - pravil starý Falstaff; a přes to všechno nyní ještě Havlíčkovy kritiky… To jde přes čáru všeliké přirozenosti." K následující Havlíčkově odpovědi (pro potřeby Událostí z ní přinášíme jen výňatky) jen podotýkám, že děj Tylovy novely se odehrává na sídle starého českého šlechtice a že o Tylovi bylo známo, že do Květů píše pod šiframi pochvalné recenze na vlastní díla.

… Pan Tyl sám předvedl hádku literární na pole osobností, hrubostí a nadávek, a přesvědčil mne pevně, že o slušnosti a dobrém chování málo ví, a pak chce salonové žití popisovat, besedy dam z vyšší společnosti! Ouvej! … kdo se jen trochu v podobných kritičných hádkách vyzná, nevyhnutelně mi musí přisvědčit, že odpověď páně Tylova jest právě taková, jak vždycky odpovídají obyčejní umělci na zasloužené kritiky, když jejich pravdivost sami vnitřně cítí: napřed sami sebe jak náleží vychválí, pak obecenstvu za laskavé přijetí své práce poděkují a konečně bezbožného kritikastra jak se patří zneuctějí rozličnými hmotnými a vydatnými nadávkami… Nevěřte, vysoce vážený pane Tyle, ó prosím nevěřte chválám, které se Vám samému o Vašich vlastních spisech zasílají; nemyslete, že Vaše spisy žádný nehaní, když Vám žádné hany poslány nebyly! Ó svět je zlý! Svět je bezbožný, pane Tyle, on nás do očí chválí a po straně haní. Věřte raději tomu, kdo se Vás do očí haněti nebojí! - kritika, ta je Vaše nejvěrnější přítelkyně, Vaše milenka, ta s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při Vás setrvá až do konce, neopustí Vás, kdyby Vás i celé čtenářstvo opustilo, kdyby Vaše spisy již žádný nechtěl čísti, ona je bude čísti, jednou, dvakrát, s olůvkem v ruce, s zářícím se okem mateřské lásky. Vy věčně její, ona věčně Vaše, Vy oba svoji věčně, věčně na mnohá léta, do skonání světa. - Ale málem bych byl v zápalu mateřské lásky zapomenul, že mám ještě s otcovskou vážností pana Tyla pro nějaké neslušnosti v jeho odpovědi napomenouti. Nekráčej, milý synu, po cestách nespravedlivých a chytráků! Nedělej se, milý synu, jako bys onoho svého kritika neznal. Zajisté, pravím Tobě, že jest Havel Borovský jeho literární jméno, kterého již před onou kritikou užíval a budoucně též užívati hodlá, ačkoli nikdy nebude poměry něčí neliterární nezdvořile a bez práva do tisku dávati. Pod oným jménem se nemohl před Tebou, synu můj, ukrývati, poněvadžs ho dobře znal, a tak jsi tedy ani žádného práva neměl nějaké jiné jeho jméno veřejně jmenovati. Nevíš, synu můj, příčiny, proč toho literárního jména užívá, a třeba jsi mu nedelikátností svou v privátním jeho životě uškodil. Něco jiného by bylo, kdyby byl snad někde v Květech sám sebe pod nějakou vymyšlenou šifrou vychvaloval: to by se ovšem mohlo právem říci: Pane Tyle (chtěl jsem napsat: Pane Borovský!) kdo se sám chce chválit, ať se také pod to i sám podepíše! - A pak se, synu můj, proti jiným nenadýmej! Nemysli, že literární článek teprv podpisem váhy nabývá: když je dobrý, zůstane dobrým, ať si je pod ním podepsán kdokoli, třeba Ty sám, milý synu! Kdyby jenom pověstný spisovatel kritiky psáti měl, musel bys také dle analogie špatné boty, třeba Tě tlačily, tak dlouho nositi, až by Ti je některý švec pohaněl. Nepohrdej také, milý synu, těmi, jenž mnoho nesepsali: mnohý, který by již spisovati mohl, raději se ještě dále učí, a mnohý, který by se ještě učiti měl, již spisuje. A onen Havel Borovský mi pravil, že ačkoli jsi ho nazval v literatuře "jakýmsi", přece by na dvě třetiny Tvých spisů, synu můj, své jméno nepodepsal. -- …

Sepsal a k poučení panu Tylovi vydal

"jedovatě hryzavý, nadutě jednostranný a potměšile vyvrácený komponista, jakýsi Havlíček, dávno očekávaný prorok a karabáč na outlé novely, jehožto kritiky přecházejí čáru všeliké přirozenosti, aneb, jak se raději podpisuje": Havel Borovský.

Česká včela 15. a 18. července 1845