29.10.-3.11. 2001

ARCHIV

Je politika svinstvo?

Sobotní Právo zveřejnilo rozhovor Alexandra Kramera s politologem Petrem Robejškem. Je zajímavý hned ze dvou hledisek. Především pan Robejšek je v některých ohledech dost bezbranný vůči Kramerovým otázkám. Když mu na tezi, že "zásah ohroženého musí předcházet akci teroristů" ironicky namítá něco o "parádní inovaci mezinárodního práva", nezeptá se ho, zda tedy měl Izrael v roce 1967 čekat v souladu s mezinárodním právem, až se na něho sesype stonásobná přesila po zuby ozbrojených Arabů, anebo porušit "mezinárodní právo" tak, jak to učinil. Taky by jistě bylo ideální, hlásat místo svaté války proti teroristům Kramerovu tezi "jsme jeden svět". Problém je v tom, že naši islámští terorističtí bratři tuto tezi nedrží a my musíme nějak sladit ideální jednotu světa se zachováním vlastní existence. První povinností českého politika je péče o jistoty a bezpečí svých spoluobčanů; blaho všehomíra je až na druhém, místě ne proto, že by nebylo důležité a žádoucí, ale prostě proto, že od Bolzanových a Havlíčkových dob se u nás vžilo, že člověk dokáže svým bližním pomoci nejlíp v tom okruhu, kam sahá jeho vliv a jeho faktické možnosti. O blaho všehomíra se staráme nejlíp tím, že pomáháme těm, které máme na dosah.

Po této lehké distanci od poněkud výstředních názorů autora rozhovoru je ovšem třeba vyjádřit jisté pochopení pro úžas a neklid, který se ho zjevně zmocnil tváří v tvář myšlenkám pana Robejška. Pan Robejšek je totiž, jak si nejspíš sám myslí, politický realista. "Na světě neexistuje spravedlnost", tvrdí. "Pravidla určuje ten, kdo je mocnější." Stejně "mezi národy neexistuje přátelství, pouze zájmy". Totiž přátelství a zájmy možná existují, ale "nejspolehlivější a nejstabilnější jsou ty vztahy, které se zakládají na vzájemném prospěchu". "Podstata zahraniční politiky zůstává stejná: snaha států vzájemně se přelstít… Chceme-li se zabývat mezinárodní politikou, musíme moralizování a idealismus odložit v šatně." "Každá zvolená vláda se musí snažit prospět svým voličům, a teprve v druhém plánu může myslit na cíle, které jsou sice ušlechtilé a významné, ale průměrného voliče nevzrušují zdaleka tolik, jako obsah jeho peněženky". Havlovi a Dienstbierovi hamburský politolog vytýká, "že na pole zahraniční politiky vstoupili s iluzemi, které byly krásné, obdivuhodné, eticky stoprocentní… ale bohužel neměly nic společného s tím, jak svět doopravdy funguje."

Je jistě pravda, že každá vláda se musí snažit prospět svým voličům: to jsou zlatá slova. Ještě z nich však neplyne, že musí prospívat tomu, v čem voliči v tom daném okamžiku svůj zájem vidí. Tím, že volič vládu pověřuje, zmocňuje ni ne k tomu, aby v každé situaci dělala to, co by v ní dělal on, ale aby podle svého nejlepšího svědomí a vědomí hájila jeho bezpečí a hmotné jistoty. Vláda může udělat to či ono rozhodnutí proto, že ho považuje za správné, i když mu voliči právě v té chvíli nejsou nakloněni. Pouze musí o jeho správnosti voliče dřív či později přesvědčit, a pokud se jí to nepovede, riskuje, že bude odvolána, což ostatně k vládnutí patří stejně neodmyslitelně, jako smrt k životu.

Přitom je nutné namítnout, že protiklad mezi krásnými, obdivuhodnými a stoprocentně etickými iluzemi na jedné straně a tím, jak svět doopravdy funguje, na straně druhé, je úplně falešný. Je pravda, že existují idealistické blbiny (a oba zmínění politici jich nadělali spoustu), ale to ještě neznamená, že každý blb je idealista a že každý idealista je blb. Od Masarykových dob se v české kotlině tu úspěšněji, tu méně úspěšně prosazuje přesvědčení, že to, co je mravné a správné, se nakonec projeví i jako šikovné a praktické. A že ušlechtilé cíle, uskutečňované politicky prozíravým způsobem, nakonec vedou i k tomu, že pomohou učinit peněženky voličů o něco plnější. Mezi morálkou a zájmy není žádná propast: pouze platí, že zájmy je třeba zkoumat a navzájem slaďovat z hlediska jejich legitimity. To je úloha politiky.

Základním kamenem "realistické" koncepce pana Robejška je představa "průměrného voliče", který se v první řadě zabývá obsahem své peněženky. To je pravda potud, že průměrného voliče (a autor těchto řádků je taky průměrný volič) zajímá obsah jeho peněženky. To, že všechno ostatní ho zajímá až někde na druhém, třetím místě, je už ideologická konstrukce, jejímž smyslem je ospravedlnit neospravedlnitelné a která chtě nechtě vytváří alibi pro nemravné politické chování. Je-li tomu totiž tak (hrozně by mne zajímalo, jak by to chtěl pan Robejšek dokázat), pak je jistě pravda, že na světě neexistuje spravedlnost, že pravidla určuje ten, kdo je silnější, že mezi národy neexistuje přátelství, ale jen zájmy, že smyslem zahraniční politiky je snaha toho druhého obalamutit a že chceme-li ji provozovat, musíme moralizování a idealismus odložit v šatně.

Na tyto teorie politických myslitelů a na ty,co je pak uvádějí v život, reaguje "průměrný volič" celkem logicky přesvědčením, že "politika je svinstvo". A protože je politika svinstvo, myslí si, že je dovoleno, aby se i on, ač nepolitik, choval tu a tam trochu sviňsky. Tak se ve spolupráci teoretiků, praktiků a voličů roztáčí v životě společnosti, nakažené podobnými falešnými teoriemi, malstroem sviňáctví, který těžko zarazit.

Zdánlivě věcné, iluzí prosté pojetí politiky, které hlásá porůznu pan Robejšek, je realismus veskrze falešný. A to, že ho dnešní české politické strany vědomě či bezděčně ve své praxi uvádějí v život, je důvod současného hlubokého úpadku české politiky.

2. listopadu 2001