22.10.-27.10. 2001

ARCHIV

Jaká má být česká politika vůči Rusku?

Havlovo gesto vůči ruskému establishmentu v souvislosti s přítomností "veteránů" čečenské války při nedávných oslavách konce druhé světové války vyvolalo opět zájem o naši "ruskou" politiku. Prezidentův počin byl posuzován a chválen z hlediska mravnosti a lidských práv, jako neohrožené gesto státníka-idealisty. Scéna, kdy hlava malého státu pozvedá svůj hlas ve prospěch slabých a trpících, zatímco mocní tohoto světa vypočítavě mlčí, má na první pohled všechny potřebné parametry, aby se octla v čítankách. Je tu pouze jedna malá vada na kráse: totiž že kopání do připochcíplého ruského medvěda je v tuto chvíli bez rizika. To ovšem neznamená, že je bez rizika tak vůbec: medvěd dřív nebo později okřeje a přirozeně jen tak nezapomene, kdože si to kdysi, využívaje jeho smutného stavu, dobýval ostruhy čítankového humanisty. To, že do připochcíplých medvědů se nekope, je rovněž zásada z oboru mravnosti a humanity, byť i u nás tradičně neprávem opomíjená. Prezident si mohl svoje gesto odpustit a neznamenalo by to přece, že s ruským postupem v Čečensku souhlasí.

Porůznu se v poslední dově ozvaly i vstřícnější hlasy vůči Rusku. Je mu prý třeba co nejrychleji vrátit velmocenské postavení (aby pak mohlo vyvažovat neblahý vliv Německa). V Rusku ostatně probíhá proces demokratizace a to, že hájí své zájmy na území někdejšího SSSR (například v Čečensku), je stejně přirozené, jako když USA hájí zájmy své na americkém kontinentě.

Takové a podobné meditace připomínají uvažování českých intelektuálů (např. Václava Černého) v letech 1945-48: Dělejtež si, Rusové, na svém písečku, co chcete. Hlavně když nás ochráníte před odvěkým německým nebezpečím a jinak nám dáte pokoj. Ostatně se Rusko vyvíjí k lepšímu a brzy se přiblíží civilizovanému Západu.

Je zajímavé, jaké potíže nám dělá ještě pět let poté, co jsme se vymanili z ruského chomoutu, podívat se na Rusko věcně, z hlediska našich zkušeností i našich národních zájmů. Proto nám dnes chybí jasně zformulovaná koncepce politiky vůči Rusku.

Rusko se ze svého nynějšího stavu vzpamatuje a nepochybně se opět stane světovou velmocí. Tomuto procesu nemůžeme ani zabránit, ani napomoci, a není důvodu, proč bychom při něm měli asistovat. Pokud se bude český králík kolem kříšení ruského medvěda zbytečně ochomýtat, ať už v dobrém nebo ve zlém úmyslu, hrozí mu, že bude v rámci teorie o blízkém zahraničí uchopen za ušiska a vsazen zpátky do kotce, ve kterém po čtyřicet let strádal.

Rusko se příliš nedemokratizuje a v dohledné době se asi taky moc demokratizovat nebude. (Srovnání s USA je nehorázné: kde a kdy na americkém kontinentě zplanýrovali Američané při hájení svých zájmů pětsetitisícové město?) Demokratizace Ruska je ostatně jeho věc, ne naše. Problém není v první řadě, jak Rusko demokratizovat, ale jak s Ruskem vyjít. V současné době to není problém neřešitelný.

Rusko (i to sovětské) bylo směrem na Západ málo agresívní. Jeho výboje (zábor velké části Polska koncem 18. století, zábor střední Evropy v roce 1945) byly důsledky cizí agrese - ze Západu! Ruská neuróza z rozšiřování NATO má z tohoto hlediska jakési věcné jádro: totiž legitimní potřebu bezpečnostních záruk ze strany Západu - a k Západu z ruského hlediska dnes patříme i my.

Rusko samo nenapadá protivníka, u nějž se dá předpokládat, že by mu byl s to zasadit citelné rány. Zkušenost z nevydařené války s Finskem přispěla k tomu, že se SSSR nepokusil tuto nevelkou zemi pozřít, a místo toho volil "finlandizaci".

Naše otázka je, jak se vůči Rusku pojistit, navíc v situaci, kdy členství v NATO je zjevně hudbou dosti vzdálené budoucnosti. Aniž bychom v nejmenším rezignovali na evropskou integraci všude, kde je to možné, měli bychom usilovat o středoevropský bezpečnostní systém - spolu s Polskem, Slovenskem, Maďarskem a Slovinskem. Pokud navíc budeme mít krytá záda dobrými vztahy s Německem a Spojenými státy, můžeme bez problémů provádět vůči Rusku vstřícnou politiku, zohledňující jeho legitimní zájmy a potřeby.

Potíž je v tom, že vztahy mezi středopevropskými státy jsou zatíženy minulostí. Podílíme se na tom nemalou měrou i my. Také proto připomíná dnes střední Evropa spíše mršinu. A jak praví evangelium, kde je mršina, slétají se supi.

(Mladá fronta dnes, 30. 5. 1995)