22.10.-27.10. 2001

ARCHIV

Pocta patronu země české

Náš život je teď pozoruhodně rozpolcený. Práce, úkoly, spory, lásky i nenávisti - to vše nezmizelo, nýbrž trvá tak, jak to vznikalo a existovalo ještě včera. Ale rozhlas, noviny a televize jsou dnes jiné: jsou naplněny a přeplněny válkou. Nemusím dokládat to, co každý zná z vlastní zkušenosti. Při troše přemýšlení dojdeme k nezvratnému závěru, že média a některé oficiální instituce to přehánějí; leckdy jako by válku přímo vyráběly.

Předem se hájím proti námitce, že snad chci zlehčovat nebezpečí teroristických útoků a vytváření obranných opatření proti nim. Tato opatření byla dlouho trestuhodně zanedbávána a je zcela v řádu věci, jestliže se státní orgány pokoušejí toto zdržení dohnat. Jiná věc je, kolik a co vše se kolem toho namluví, zvláště uvážíme-li, že jsme se do boje s mezinárodním terorismem zatím nijak nezapojili (a ještě jako důsledek česko-řecké iniciativy nás Spojené státy hned tak nezapojí). Proč tedy tolik povyku?

Vysvětlení nebude úplně jednoduché a ponechme je povolaným. Můžeme ale v této souvislosti - a to zcela vážně - upozornit na věc podstatnou a tou je národní povaha. Neboť zdá se, že v těchto dnech se definitivně vyřešil letitý spor o tom, co má naše národní povaha společného s povahou Josefa Švejka. Vysvětlení je prosté: skoro všechno. Jak by se měl prosadit svatý Václav a jeho tradice, když má takového konkurenta, jakým je Josef Švejk?

Až dosud měli skeptici zato, že vrcholem švejkovské tradice v přípravě na obranu proti terorismu je několikadenní putování čtyř obrněných transportérů do Prahy; připomíná to Švejkovu jihočeskou anabázi. Rozruch utichl a hned kdosi obrněnci, nyní již v centru Prahy, ukradl reflektory. To vše národ přijímá nikterak s nadšením, ale místy i s humorem (ten patří ke kladným stránkám naší národní povahy) a má na základě toho pocit, že naše příprava na teroristické útoky je od dokonalosti hodně daleko vzdálena. Z této základní švejkovské roviny se nezdá vybočovat ani stupidní hlášení, že občané mohou zjistit, kde je nejbližší kryt nebo uchýlit se do metra (proboha, ví někdo proč?). Neochvějnou ozdobu na ní však tvoří mediálně brilantně zpracovávaný průběh jednání o naší "účasti na boji proti terorismu".

To je, jak ostatně čtenář jistě ví, tak: My jsme nabídli - nemýlím-li se původně Spojeným státům - jedno dopravní letadlo, přičemž během doby se počet této enormní protiteroristické pomoci zvýšil na "možná" dvě. Pak ale čtenář novin, posluchač rádia a divák televize zjistil, že jde opět jen o jedno letadlo, a to nikoli pro Spojené státy, nýbrž pro NATO. Věc je ověnčena vítězoslávou, protože takové letadlo (v našem případě TU 154) nabídly alianci 4 státy a ona si vybrala - naše!

Určitou souvislost tato událost s válkou proti teroru jistě má, protože NATO půjčuje svá letadla Američanům. Když však v NATO potřebovali jedno jediné letadlo, pak ta souvislost příliš horká nebude. Ale u nás se toho namluví a napíše o naší účasti na válce s terorismem až až. Přitom aby to českého voliče nebolelo, dostane úlevnou informaci: jde o půjčku letadla jen na jeden měsíc, bude zatím létat jen po Evropě a jeho provoz bude platit NATO. Takže my zaplatíme pouze platy a odměny pilotům. Ministr Tvrdík veřejnost ujistil, že se naše finanční účast na této operaci pohybuje v řádu desítek tisíc korun…

A zde už nemůže být pochyb, že se pohybujeme v řádu hluboké švejkoviny. Kdyby náhodou vše dobře dopadlo a teroristé se na nás nezaměřili, budeme opět jednou vítězi a opět za náklady, které jsou ostatně proti tomu, co se až dosud rozkradlo z národního majetku, směšně nízké. Může vlastně český občan, který je v této věci ohlupován státními institucemi a médii, za něco takového?

Není nejmenších pochyb, že ani on není bez viny. V nejhorším případě jej tato protiteroristická švejkovina naplní pocitem uspokojení a v případě nejlepším se tomu zasměje. Proti švejkovským nesmyslům neděláme nic, náš život bude i v nejbližší budoucnosti rozpolcen mezi válkou proti terorismu (jíž se přece, safra, účastníme svým TU 154, ne?) a mírovým životem.

Někde, například na Tylově náměstí, by měli vztyčit bronzový pomník dobrého vojáka Švejka (jistěže s některým z jeho slavných výroků). Pomník by měl být mohutný, majestátní a jeho vzhled by měl být slavnostní: ne svatý Václav, Josef Švejk je přece skutečným patronem této země!

Emanuel Mandler (psáno pro Lidové noviny, neotištěno)
mandler@mbox.dkm.cz