22.10.-27.10. 2001

ARCHIV

Das ganze tschechische Volk ist eine Buserantenbande...

Zákon o registrovaném partnerství sice ve sněmovně neprošel, ale tento smutný fakt má i svou pozitivní stránku. Odpůrcům zákona se díky jejich neslýchanému vyvádění podařilo přesvědčit slušnou část české veřejnosti o jeho užitečnosti a potřebnosti. Není divu, když vezmeme v úvahu argumenty, které naposled v debatě zazněly.

Ten nejnevinnější ještě je, že zítra by někdo mohl chtít prosadit i polygamii. K tomu je potřeba poznamenat, že naše zákony polygamii nezakazují, a dokonce někteří naši spoluobčané v ní žijí. Stát ji pouze nijak nepodporuje, a to z dobrých důvodů. Nemůže jí však ani bránit, protože by se tak pletl do věcí, do nichž mu nic není.

Závažnější je, jak napsal kdosi v MfD, obava, že děti, které se chtě nechtě mezi homosexuály octnou, budou vyrůstat v "neúplném rodinném prostředí". Tuto řeč by bylo třeba držet nad hrobem Terezky Čermákové. Navíc úvaha vrcholí požadavkem, aby děti byly vyjmuty z vlivu homosexuálních párů. To znamená, že by dítě mělo být odebráno homosexuální matce i tehdy, když se o ně řádně stará. Stát má tedy naprostou volnost rozhodovat z ideologických důvodů o tom, kdy mohou být děti odebrány rodičům. Autor těchto zrůdných úvah kráčí věrně ve stopách Adolfa Hitlera a Josefa Vissarionoviče.

Vrchol všeho ovšem je tvrzení, že polovina obyvatel ČR jsou latentní homosexuálové, a když se jejich chlípným choutkám nepostaví betonová hráz zákona, propadnou hříchu a přestaneme se množit. Připomíná to známý výrok vojenského lékaře Grünsteina z Haškova Švejka, který jsem si s příslušnou obměnou troufnul dát do titulku tohoto článku. Úkolem státu má tedy být pomocí zákonodárství chránit občany před hříchem. Podobně bránila první Čs. republika občanům, které považovala z jisté části za latentní Němce, aby dali průchod svým zvrhlým sklonům. Podobně postupovalo Mečiarovo Slovensko vůči údajným latentním Maďarům.

Ve skutečnosti je stát pouze efemérní zařízení, jehož smyslem je vyřizovat za suverénní občany, nadané od Boha nesmrtelnou duší, některé podružné světské záležitosti, na něž právě nemají čas. Podle slov spolunavrhovatele zákona poslance Zvěřiny "rodinu netvoří zákon, jen ji v určitých ohledech umožňuje a zjednodušuje rodinám život". Rodiny byly před státem a budou tu i po něm, stát je tu pro rodinu a ne rodina pro stát. Rodina je něco, co stojí na přírodních danostech (náklonnost mezi mužem a ženou, jejímž smyslem je plození potomstva), ale přerůstá je vzájemným závazkem věrnosti, který platí i v případě, když původní smysl rodiny - plození a výchova dětí - zůstane nenaplněn. Tento institut je nejen užitečný, ale také správný.

Lidem s homosexuální orientací je tato cesta odepřena. Jsou handicapováni: podobně, ale ještě vážněji, než lidé fyzicky postižení. I kdyby příčinou jejich handicapu byla nemoc, není to nemoc nakažlivá a je tedy na jejich rozhodnutí, hodlají-li podstoupit co do výsledků víc než problematické léčení, nebo ne. Doba, kdy byli handicapovaní shazováni ze skály nebo upalováni na hranicích, je dávno pryč. Dnešní liberální společnost, budující na křesťanských základech, usiluje o vyrovnání nezaviněných handicapů. Smysl zákona o registrovaném partnerství je vyvážení handicapu s tím, že tito lidé přes svůj handicap mohou být - a v minulosti mnozí z nich byli - pro společnost velmi užiteční. Největší český básník dvacátého století Richard Weiner byl homosexuál (a žid, podotýkám). Registrované partnerství není rodina, ta se uzavírá před Bohem. Je to jen nedostatečný pokus lidské společnosti částečně vynahradit lidem, jimž bylo bez jejich zavinění odepřeno uzavřít rodinu, tuto nevýhodu. Bránit tomu je stejné zvěrstvo, jako pošklebovat se lidem fyzicky postiženým. A zejména čeští institucionalizovaní katolíci by se měli snažit něco se sebou udělat. Chovají se totiž ne jako křesťané, nýbrž jako dobytek.

27. října 2001