15.10.-22.10. 2001

ARCHIV

Stalinovy boty

Před 45 lety připadlo na 23. října 1956 stejně jako letos úterý. V Budapešti bylo hezky, teplo: Jakoby vzdálený příslib jara.

Politická situace byla napjatá, nálada ve veřejnosti blízko k bodu varu. V létě dala po dlouhých tahanicích Moskva konečně souhlas k tomu, aby z politické scény zmizel komunistický diktátor Mátyás Rákosi. Jeho nástupcem se stala jeho pravá ruka, arogantní a nepopulární Ernő Gerő. V rámci jakýchsi polorehabilitací se v nejvyšším stranickém vedení objevily staronové tváře: například někdejší stalinistický ministr vnitra János Kádár, který se nejprve činně podílel na fyzické likvidaci svého předchůdce Rajka a potom i jeho semlela mašinérie politických procesů.

Maďarská veřejnost chtěla nesrovnatelně víc. Začali se, podobně jako v Československu šedesátých let, aktivovat "reformní komunisté". Jejich guru byl bývalý ministerský předseda MLR Imre Nagy, dosazený na přání Moskvy v létě 1953 a odvolaný pro přílišnou "liberálnost" rovněž na přání Moskvy v předjaří 1955. Pořádali veřejné diskuse v tzv. Petőfiho kroužku. Těch nejúspěšnějších se účastnilo i několik tisíc lidí. Požadovali svobodu projevu a rehabilitaci obětí stalinismu.

Stranické vedení úporně drželo předem ztracené pozice. Nemělo už mocenské prostředky, aby zkrotilo rozbouřenou veřejnost, ale nevědělo, že už je nemá.

Koncem října na několika maďarských univerzitách spontánně obnovil činnost nezávislý studentský svaz, zakázaný na sklonku čtyřicátých let. Studenti žádali odchod ruských okupačních jednotek, pluralitní politický systém, základní občanské svobody. Tak se zrodil program revoluce. Později k němu přibylo už jen vystoupení z Varšavské smlouvy a neutralita. Studenti svolali na 23. října do Budapešti demonstraci na podporu těchto požadavků a na podporu Poláků, kteří tehdy také usilovali o větší svobodu.

Po poledni demonstrace začala. Komunistické vedení opět předvedlo svou nemohoucnost: nejprve ji zakázalo, a pak, když už probíhala, dodatečně povolilo. Přidali se dělníci, vracející se z ranní směny, a co hůř pro opuštěný režim, také vojáci a policisté. Objevily se maďarské vlajky s vystřiženým stalinistickým znakem. Lidé si pomalu začali uvědomovat, co vlastně chtějí, a že to, co chtějí, vůbec není "komunismus s lidskou tváří".

Reformní komunisté byli až do posledních dnů vždy krok za událostmi. Imre Nagy demonstraci odmítl. Když se nakonec odhodolal jít do parlamentu a předstoupit před mnohatisícové shromáždění, které po hodiny vyvolávalo jeho jméno, oslovil přítomné: "Vážení soudruzi". Nato dav začal skandovat: Nem vagyunk mi elvtársak! My nejsme soudruzi!

Další spousty lidí se shromáždily u Stalinova pomníku na kraji Městského parku. Maďarsko bylo ve srovnání s bolševickým Československem, vítězem několika světových válek, velmi chudá země, a proto i pomník měl o něco skrovnější rozměry než betonové monstrum na Letné. Ruský diktátor stál na piedestalu osaměle. Přesto odolával delší dobu několika autojeřábům. Teprve dělníkům s autogeny se podařilo účinně přispět k tomu, aby byl nenáviděný symbol ruské okupace stržen. Na podstavci zůstaly stát pouze dvě obrovské holinky, jako by čekaly, kdo další si je nazuje. Nedočkaly se.

Po porážce revoluce, za kádárovského teroru, putovali ti, co se na stržení sochy podíleli, do kriminálu. Socha však už obnovena nebyla. Zcela v duchu vyčůraného alibismu, na němž stála Kádárova diktatura, a který se pěkně zrcadlí například ve stanovisku k záboru půdy tzv. kulakům v padesátých letech: byla chyba jim ji brát a byla by chyba jim ji vracet.

Maďarská revoluce byla poražena. Nedá se však říci, že by byla nadarmo. Pověst ruského bolševického impéria byla natrvalo pošramocena. Řada "užitečných idiotů" na Západě se změnila v idioty neužitečné. Ale nejen to: Kádárův režim si už nikdy netroufl chovat se k vlastnímu obyvatelstvu s bezohledností Rákosiho či Gerőho. A Rusové věděli, že to Kádárovi musí tolerovat, jinak bude malér.

Karel Havlíček na začátku padesátých let 19. století napsal: "Jsou kupř. vlády, které se proti rozličným svým provinciím zcela jinak chovají, a sice tím spravedlivěji a šetrněji, čím probuzenější jest národ, čím důrazněji jeví touhu po svobodě. Čím více se národ podrobuje ve všem do libovůle vlády, tím nešetrněji se s ním nakládá. Pro příklady nepotřebujeme daleko chodit."

Opravdu, nepotřebujeme. Stačí srovnat poststalinské Československo s poststalinským Maďarskem. Relativní volnost, kterou Maďaři zažívali vlastně už od šedesátých let, byla vykoupena krví, prolitou na budapešťských ulicích v říjnu 1956

22. října 2001