8.10.-16.10. 2001

ARCHIV

Naše dvě iluze

V posledních dnech a týdnech má mnoho lidí dojem, že se změnil svět. Není to pravda: připomněl nám pouze svou nevlídnější tvář, na niž jsme v letech pohody jaksi pozapomněli. Západní svět se ocitl v situaci, která sice válkou v pravém slova smyslu není, ale v lecčems ji připomíná.

Americký prezident prohlásil: "Naše válka s terorismem nemá nic společného s rozdíly ve víře. Má ale co dělat s lidmi všech vyznání,kteří se spojují, aby odsoudili nenávist a zlo, vraždy a předsudky." Snad politik musí tak mluvit. Západ nebude bojovat se všemi muslimy jen proto, že mu pár fanatiků vyhlásilo svatou válku. Je třeba podat ruku všem, kteří přicházejí s dobrým úmyslem. Není však dobré propadat iluzím.

Jedna z nich je, že teroristický útok byl zbabělý čin. To bohužel není pravda. Byl bezohledný, nelidský, to ano. Ale ti, kteří ho provedli, obětovali své životy: to v dnešní době na Západě není věc běžná. Zvykli jsme si, že život je příliš cenná věc, než aby se jím za něco platilo. Tak byly vedeny všechny války po té vietnamské. Bude-li dnešní konflikt v Afghánistánu opět bojem těch, co jsou schopni obětovat životy, s těmi, kteří to už neumí, nemůže dopadnout dobře.

Podle druhé iluze jde vlastně o spor hladového a sytého světa. Stačí tedy, když se s hladovými podělíme o papání, a teroristé ztratí přitažlivost. Je jistě pravda, že nasycený člověk cítí únavu, chce se mu spát a nemá tedy tolik času myslet na alotria. Jenže lidem, kteří zaútočili na Ameriku, nešlo o dlabanec, ale o ideu a víru. Přitažlivost jejich příkladu pro souvěrce není v první řadě v tom, že souvěrci mají hlad a jsou, jak člověk v takovém stavu bývá, trochu vzteklí, ale v tom, že dostali nesmírně působivý osobní příklad lidí, kteří vedeni ideou a vírou se postavili proti nesrovnatelně silnějšímu protivníkovi a podařilo se jim - za cenu oběti vlastního života - zasáhnout ho na citlivém místě a způsobit mu značné škody. Analogie s biblickým příběhem o Samsonovi a Pelištejských se vnucuje sama od sebe.

Nechci obhajovat zločiny masových vrahů z unesených letadel, pouze upozornit, že kdo chce ve střetnutí s nimi obstát, musí mít lepší ideu a pevnější víru a měl by být schopen - v krajním případě - za tuto ideu a za tuto víru obětovat život. Pokud proti jejich víře a oběti postavíme jen barikádu z knedlíků, prohrajeme.

To je otázka naléhavá především v českém prostředí. Z naší moderní historie si většina lidí odnesla poznání, že se o nás vždycky stejně rozhoduje jinde, tak co se do toho zbytečně plést. Proto podle průzkumů veřejného mínění je sice dvě třetiny Čechů pro zásah v Afghánistánu, ale jen třetina pro to, abychom se ho sami účastnili. "Proč chodit do války, je lepší doma sedět a louskat buráky", pěje se v jedné písni, populární mezi českou technickou inteligencí v době normalizace. Smysl tohoto článku není šířit válečnou psychózu. Zatím nám nehrozí akutní nebezpečí. Jde ale i o prevenci. Česká politická reprezentace vyvodila z posledních událostí správný závěr, že je třeba změnit koncepci obrany země. Otázka je, jak. V této válce nebude rozdílu mezi vojáky a civilisty, frontou a zázemím. Nemůžeme čekat, že protivník bude šetřit slabé a bezmocné. Budovat v takové situaci žoldnéřskou armádu je naprosté šílenství. Vyšší profesionalizace je jistě nezbytná, ale bez přípravy všech občanů na obranu nemá smysl. Vítáme Vás u nás, říkali prý s hořkou ironií Izraelci Američanům po jedenáctém září. To platí i pro nás, a odtud plyne, kde hledat inspiraci.

Něco podobného má samozřejmě smysl jen tenkrát, budeme-li chtít riskovat životy a věříme-li, že je za co riskovat životy. Jakýsi profesor z lovaňské univerzity (stejně jako před ním profesor Kohák) prohlásil, že nadešel čas na "ozdravnou sebekritiku" v západních zemích. Nic proti tomu, ale taková ozdravná sebekritika má smysl jen ve společnosti, která má ideu, víru a je připravena k oběti. Jinak je to jen zbabělý alibismus.

Mladá fronta Dnes, 16. září 2001