8.10.-15.10. 2001

ARCHIV

Výšiny prezidentské reflexe

Na Pražském hradě byla o víkendu zahájeno páté a údajně poslední dějství Fóra 2000, věnované lidským právům. Kýčovitý politický cirkus, v jehož šapitó se pod patronací českého prezidenta předvádějí (převážně bývalí) prezidenti, ministři, státní tajemníci a laureáti Nobelových cen, dospěl tedy do své závěrečné etapy. Tato nechtěná parodie na zápasy pěvců na Wartburgu byla ovšem projektována pro jinou dobu, než je ta, co se otevřela 11. září: pro dobu hlubokého míru, kdy je možné se bez velkých zábran oddávat ušlechtilému klábosení. Ve stínu manhattanského zbořeniště a velmi skutečného ohrožení západní společnosti dostává hradní představení dosti morbidní charakter.

O jakousi předehru se postaral prezident Havel tím, co v posledních dnech porůznu sdělil české veřejnosti. Co cítí český filosof na trůně za potřebné sdělit v tuto dramatickou chvíli urbi et orbi? Především hluboké pravdy, v nichž se jednoduchost mísí s originalitou: například "v dnešním globálním světě je vše propojeno"; nebo "útok z 11. září je především třeba vnímat jako barbarskou akci teroristů". Pan prezident přitom neulpívá na povrchu jeho pohled se zarývá do hloubi a zmocňuje se podstaty: "Jeví se to jako střetnutí islámského fundamentalismu se západní křesťanskou civilizací, je v tom však skryto něco hlubšího - obecně to svědčí o stavu dnešní civilizace". Vývojem událostí není český filosof na trůně nijak zaskočen, mnohé tušil už dávno: "Od prvních chvil, kdy se začal hroutit komunismus a zrušila se Varšavská smlouva, jsem cítil a říkal, že se aliance, má-li se otevřít novým členům a má-li čelit novému typu ohrožení, musí změnit. A ona to začala dělat." Tento způsob předvídavosti je v klasické české literatuře ztvárněn v sentenci "jak jsme o tom už před válkou hovořili s panem okresním hejtmanem".

Pan prezident neztrácí čas malichernostmi: "O sebe strach nemám. Co mě ale velmi trápí, zneklidňuje a nedá mi to spát, jsou nebezpečí obecná, která se vznášejí nad světem a samozřejmě i nad Českou republikou". Vzhledem k vznášejícím se obecným nebezpečím nemůže přízemní český človíček čekat, že bude přihlédnuto k jeho zápecnému strachu. Musí se vzdát "naděje, že bude přísnější režim na hranicích", nebo že RFE přestěhují z pražského centra (Pražský hrad rovněž nelze přestěhovat někam do polí, dává mu to zbaštit jeho prezident). Jde totiž o vážnější věci - o to, že "musíme nést spoluzodpovědnost za chod světa a nesmíme se jenom radovat z darů a z toho, co nám tato moderní civilizace nabízí."

Od této své oblíbené teze se pak prezident odráží k myšlenkovým výšinám, kam přízemní pisálek nedohlédne. "Usáma bin Ládin nevymyslil ani kulomet, ani letadlo, ani počítač, ani bakteriologickou zbraň." Samo o sobě je to jistě pravda, opravdu to nevymyslil. Ale jaký má smysl toto setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole? Připomíná trochu výpočet divů moderní techniky v pojetí zahajovače Plzáka: magnet, telefon, magnet… Bakteriologickou zbraň odmítne humanista. Kulomet odmítne pacifista. Ale letadla a počítače mají i svou přívětivější tvář, nebo snad ne?

Ale dost legrace. Ve chvíli skutečných a konkrétních ohrožení, které se netýkají "civilizace o sobě", ale nás jednotlivě a našich živých spoluobčanů, je třeba proti dutým frázím o globální zodpovědnosti postavit to, co kdysi řekl velký Havlův předchůdce v úřadě (jehož se náš nynější prezident pokouší stejně úporně jako neúspěšně napodobovat): "Účinná práce je nejmožnější tam, kde se právě energie nejsnáze a stále může uplatňovat… Proto bude rozumný člověk pracovat pro ty, jichž svým vlivem dosahuje; sentimentální těkání po celém světě není žádnou humanitou, naopak." Kýčovité sebepředvádění "politika-myslitele" z nepodařeného večerníčku pro západoevropské maloměštáky, unavené politikou jako "technikou vládnutí" má v těchto vážných chvílích ráz nechtěné, smutné klauniády. Dnes je zapotřebí politiky ve věcném, přízemním slova smyslu: nejde o to zajistit bezpečí všehomíra (to je nezajistitelné) ale tohoto malého státu a jeho obyvatel. Takže se člověku při pohledu na celé to nevkusné předvádění chce křičet: Teď není čas na šaškárny, pane prezidente! Teče nám do bot!

15. září 2001