|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
8.10.-13.10. 2001 |
ARCHIVJméno jako z pohádkyObec Štúrovo (přes 70% jejích obyvatelů jí říká Párkány, čti; Párkáň) byla Čechům za minulého režimu známa pouze jako hraniční přechod na cestě vlakem za nákupy do Budapešti. Jediné, co na ní české cestovatele tehdy zaujalo, bylo, že tam mají neuvěřitelně obrovský kostel: rýsoval se trochu přízračně v mlžném oparu na obzoru (nádraží je od městečka vzdáleno přes dva kilometry). Kdo shodou okolností musel vystoupit a zašel si do města, zažil menší šok: kostel (ostřihomská katedrála) stojí na druhé, maďarské straně Dunaje; a oba břehy tehdy spojoval, či lépe řečeno rozděloval podivuhodný architektonický útvar: z obou stran to asi třicet metrů vypadalo jako most: dalo se po tom dokonce kousek jít. Ale pak už byla jen voda a dva osiřelé pilíře. Šlo skutečně o fragment mostu, zbudovaného v roce 1895, poprvé zničeného v roce 1919, obnoveného v roce 1929 přesto, že vztahy mezi tehdejším Československem a Maďarskem měly k přátelství dosti daleko, a po druhé a definitivně zničeného na konci druhé světové války. Troskám se říkalo ironicky "most přátelství" a jeho smyslem v době komunistické diktatury bylo oddělovat Maďary v Maďarsku od Maďarů na Slovensku. Dokud most ještě oba břehy spojoval, nesl poetické jméno Marie Valérie. Marie Valérie nebyla víla z romantické francouzské pohádky, ale nejmladší dcera císaře (a maďarského krále) Františka Josefa I. a jeho krásné choti Alžběty, předzdívané Sissy. Po zhroucení bolševismu to chvíli vypadalo, že se i poslední z dunajských mostů zničených ve druhé světové válce, který ještě nebyl obnoven, dočká rehabilitace. Na stavbu slíbila přispět i Evropská unie. Jenže pak přišlo dělení federace; populistická Mečiarova vláda si nejprve poručila, že most musí být o dva metry vyšší než ten původní, a pak o něj docela ztratila zájem. (Změna výšky souvisela se zadrhlým vodním dílem Gabčíkovo - Nagymaros: turbinami gabčíkovské hydroelektrárny mělo ve špičce protékat obrovské množství vody, v důsledku toho by hladina řeky stoupla až o dva metry, příliv pak měla zachycovat a hladinu dál vyrovnávat nagymarosská hráz u Visegrádu hluboko na maďarském území.) Teprve nástup nové slovenské vládní garnitury v roce 1998 znamenal oživení. Následujícího roku se maďarský a slovenský premiér sešli na lodi uprostřed Dunaje poblíž zničeného mostu a podepsali dohodu o jeho obnově. Vzápětí se rozběhly stavební práce. Letos v létě byla už konstrukce hotova a ve čtvrtek minulého týdne byl na mostě za účasti obou předsedů vlád a komisaře pro rozšíření EU Güntera Verheugena slavnostně zahájen provoz - k velké radosti Maďarů na obou stranách řeky a autora těchto řádek, který se přes Štúrovo každoročně vrací z maďarské dovolené a nebude už muset čekat na přívoz. Uzavřela se další malá kapitola v občas komplikovaném soužití Slováků a Maďarů. Komplikovaném hlavně skutečností, že na území Slovenska žije půlmilionová maďarská menšina. Tuto problematickou výhodu Slovákům ve Versailles zařídil dr. Edvard Beneš. Po druhé světové válce se tentýž dr. Beneš ze všech sil snažil, aby slovenští Maďaři sdíleli osud sudetských Němců: ale západní velmoci o tom nechtěly ani slyšet a ani ruští protektoři nebyli tím nápadem dvakrát nadšení. Soužití Slováků a Maďarů se čím dál tím víc podobá všednímu soužití dvou spřátelených států. Jak to mezi sousedy bývá, má své každodenní krize i každodenní úspěchy: otevření mostu na Dunaji je jedním z nich. Slováci se omluvili za deportace Židů, které kdysi prováděla Tisova Slovenská republika. Omluvili se i za vyhnání karpatských Němců po druhé světové válce. Pracně vylepšují vztahy se sousedním Maďarskem. Češi se neomluvili nikdy a nikomu za nic. Na Slováky se koukají skrz prsty: my jsme si to dokázali zařídit líp. Jenže ještě není všech dnů konec. 15. října 2001 |