8.10.-13.10. 2001

ARCHIV

Balkán - vstupní brána pro Usámu

Podle jakéhosi srbského týdeníku chtěl Usáma bin Ládin zaměstnat Západ na Balkáně ještě před tím, než stihne zahájit údery proti Afghánistánu. Výsadek čtyř tisíc islámských bojovníků se měl zdesetinásobit o sympatizanty z Albánie, Kosova, Bosny a Makedonie a vyrazit k tažení na Západ. Zdroj informací není zřejmě zcela věrohodný (Srbové jsou zaujatí), ale opírá se prý o údaje izraelské tajné služby a jednoho amerického vojenského listu.

Údajný Usámův plán je o poznání méně realistický než ten, který se podařilo úspěšně uskutečnit při útocích na USA. Zajímavé je jen to, že islámský terorismus správně vycítil, kde by se dnes mohl na evropském kontinentu nejsnáze uchytit. Není to ostatně nijak zvlášť těžké.

Balkán a jeho problémy jsou nám Středoevropanům bližší a pochopitelnější než třeba Afghánistán. S některými oblastmi jsme po staletí žili ve společném státním útvaru, s jinými tento útvar bezprostředně sousedil. Panuje tu podobné historicko-politické klima jako ve střední Evropě. Jen míra divokosti je vyšší, ne však bezpodmínečně: masové zločiny, kterých se po poslední válce dopouštěli Češi na svých německých spoluobčanech, mají ve všem všudy balkánské rozměry.

I zde, stejně jako ve střední Evropě, existovaly na prahu nové doby národy, vymezené jazykem, náboženstvím a historickými reminiscencemi, se zažitou zkušeností mnohastaletého zotročování. Musely snášet německo-rakouskou, maďarskou, osmanskou, v minulém století pak srbskou hegemonii. Jejich cílem byla politická emancipace, jejich snem obnova zašlé národní slávy - bohužel většinou na účet sousedů a spolutrpitelů.

Po zhroucení komunistického panství na Balkáně Západ správně rozpoznal, že hlavní balkánská mocnost, Jugoslávie, je zcela neživotný útvar, který je nutné bezodkladně zbourat. Tento náročný úkol byl ovšem řešen za západní asistence tou nejpohodlnější cestou: rozebrání miniimpéria podle přežilých historických hranic. Rozběhl se multišvejkovský experiment s několika klecemi, v nichž byly chovány kočky pohromadě s kanárky (podotýkám, že ani kanárci nebyli žádná neviňátka) a všichni se měli učit multikulturalitě a multietnicitě. Následky tohoto šíleného nápadu byly ovšem strašlivé: rozpoutala se krvavá řež všech proti všem, jejímž centrem se stala Bosna. Během krveprolití, jemuž asistovaly mezinárodní ozbrojené síly (klasický příklad: Srebrenica), proběhlo spontánní etnické rozhraničení, provázené masovými zvěrstvy. Tak se postupně rozdělila Bosna na muslimskou, chorvatskou a srbskou část. Srbové byli vyhnáni z Chorvatska. Po nepodařené genocidě kosovských Albánců následovala skromnější, ale mnohem úspěšnější genocida kosovských Srbů, opět za asistence mezinárodních ozbrojených sil. Partie v Makedonii je nyní rozehraná: zajímavé bude zejména, jak se Západu podaří přesvědčit makedonské Albánce, že nemají nárok na to, co je v západních zemích považováno za běžné a jedině správné - totiž na samosprávu a autonomii.

Zvlášť nesnesitelné je, jak se západní politici, ale i tisk a veřejné mínění, neustále snaží v tomto divokém a nepřehledném terénu rozlišovat mezi "hodnými" a "zlými dětmi". Až do svržení Miloševiče byli zlými dětmi Srbové. Po konfliktu v Makedonii a zejména po teroristických útocích na USA se jimi stali Albánci (latentní či otevření teroristé).

Úlohou rozumné politiky není vynášet morální soudy a vrtošivě zahrnovat sympatiemi tu či onu stranu konfliktu. Jde o to, najít spravedlivé politické řešení, které vytvoří trvalý mír a zabrání tomu, aby destabilizovaným územím mohl někdo zvnějšku podle svých potřeb manipulovat. Takové řešení musí být ovšem odvážné a revoluční. Musí vycházet ze zásady, že předpokladem budoucí a ovšem žádoucí multikulturality Balkánu je důsledné etnické rozhraničení: teprve když zdejší národy dostanou jistotu vlastní existence, mohou přijít na to, že musí respektovat existenci svých sousedů.

Proto je nutno rozdělit Bosnu: srbské oblasti připojit k Srbsku, Chorvatské k Chorvatsku. Zbytkový muslimský stát musí dostat všechny bezpečnostní garancie ze strany Západu (včetně přednostního přijetí do NATO) a masivní hospodářskou pomoc.

Proto je nutno rozdělit Kosovo: s tím, že malé srbské oblasti připadnou Srbsku, zbytek Albánii.

A proto je nutné rozdělit Makedonii: s tím, že slovanské oblasti se budou moci rozhodnout pro Jugoslávii, pro Bulharsko nebo pro samostatnost. Albánská část musí být připojena k Albánii.

Při vytýčení hranic je třeba dbát na to, aby národnostní menšiny na území jinonárodních států byly co nejmenší, a aby je bylo možno eliminovat reciproční výměnou obyvatelstva za masivní finanční pomoci pro postižené ze strany Západu.

Černohorci i Makedonci by měli vědět, že jejich nezávislost není prvoplánové řešení, a pokud se pro ni rozhodnou, nemohou počítat s žádnou podporou.

Jedině takové uspořádání může nakonec vést k multikulturalitě aspoň v tom velmi žádoucím smyslu, aby se balkánské pronárody společně zamyslely nad tím, co si navzájem způsobily, a společně se nad tím zastyděly.

Pokud se tak nestane, má Usáma cestu do Evropy otevřenou.

13. října 2001