1.9.-10.10. 2001

ARCHIV

Nesuďte a nebudete souzeni

Ladislav Jakl má na naší publicistické scéně podobnou funkci jako potulní psi v Káhiře. Každý český intelektuál, který jde kolem, cítí potřebu si do něho kopnout, třeba jen proto, aby se odrazil od jeho nízkosti. Naposled tak učinila Jitka Polanská (Vášnivá obhajoba civilizace. MfD 2. října t.r.). Klausův poradce podle ní chce přihodit k teroristům "každého, kdo kdy otevřel pusu a řekl, že mít koberce v obýváku je věc dobrá, ale že to možná ještě není poslední štace lidského štěstí". Ať si prý "hájí novácké seriály obyčejného člověka - mně (tj. paní Polanské) tato civilizace dala daleko krásnější věci: inspiraci v knihách, dialog s lidmi, svobodu o sobě rozhodovat a možnost duchovně růst." Nechci paní Polanské křivdit, ale kdybychom to trochu přeexponovali, dostaneme jakýsi vzorový model českého intelektuála: stojí v chrámu v první řadě a modlí se: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci nebo i jako tento Jakl. Každý den snídám Bachovy fugy, k obědu mám Valéryho básně nebo Mallarméovy sonety, večeřím Dalajlámu a morální výzvy pana prezidenta, zkrátka dávám kultuře a duchu,co jejich jest. Moje spasení je hotová věc.

To, za co paní Polanská pana Jakla peskuje a v čem bych se ho chtěl zastat, byl protest proti "povýšeným odsudkům obyčejného poctivého života", proti "pohrdání člověkem, který se ordinérně stará o rodinu, dětem kupuje panenky barbie a karbanátek u Mc Donalds, chodí každý den do nudné práce a večer se kouká na Dallas".

V myslích českých intelektuálů se usalašila jakási kýčovitá představa duchovnosti a kulturnosti, jejíž podstatou je údajně odříkání. Nestalo se tak ostatně až dnes: zavedli ji - coby obhajobu askese vynucené okolnostmi - už v šedesátých letech minulého století čeští komunisté, přesněji řečeno ti z nich, jimž se tehdy začala zlidšťovat tvář. Žijeme sice v chudobě a nepořádku a naše socialistická demokracie má pořád ještě mouchy, ale máme přesto pořád výhodu před kapitalistickým Západem: je ovšem vyspělejší, pokud jde o hmotnou kulturu, ale nedokáže vyřešit problém člověka. Američané a lidé v západní Evropě propadli konzumu! Nějak se pozapomnělo, že aby měli na konzum, museli a musejí - zejména ve srovnání s komunistickým Československem - dost tvrdě pracovat.

Nesuďte, abyste nebyli souzeni! Lidi nelze hodnotit podle toho, co spořádají k obědu nebo k večeři, ale podle toho, co dokáží vytvořit. Přitom tvorba není jen vytváření "duchovních hodnot", ale všeho, co má sociální rozměr, co pomáhá bližním a ulehčuje jim život: tedy třeba například pečení chleba, tj. výroba "konzumních předmětů". V jedné přízemní knize, nad jejíž znalost jsou dnešní hlasatelé duchovna povzneseni, se praví: "Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje. Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost." (A dodejme, že taky hloupé nafoukané myšlenky českých intelektuálních snobů). Nestačí tedy, když bližnímu dokážeme, že se přes den cpe gulášem a zalévá ho pivem, a večer kouká s otevřenou pusou na hloupé televizní seriály. Pokud se chceme vyhnout v Česku tak oblíbené teorii kolektivní viny, museli bychom dokázat, že mu kromě toho už o nic jiného v životě nejde, a to každému jednotlivě. Obávám se, že takový důkaz může proti člověku přesvědčivě vést jen vševědoucí Bůh, protože jen on má k dispozici všechny potřebné informace o stavu jeho nesmrtelné duše a kompetenci k provedení Posledního soudu.

Askese českých intelektuálů bývá ve své sociální verzi spojena s představou, že každý knedlík, který do sebe člověk nasouká, předtím vyrval z tenkých ručiček hladovějícího afrického dítěte. Tato demagogie pak dává bojovníkům s konzumem morální převahu nad obyčejným plebsem, žijícím ve lži. Je to askese poměrně nenáročná, lze ji totiž dělat jen hubou. Po napsání zahanbujícího článku se náš Savonarola může odebrat do nejbližší svatyně kapitalistického konzumu a pořádně to roztočit. Což se nepochybně taky čas od času děje.

Mladá fronta Dnes 10. října 2001