1.9.-8.10. 2001

ARCHIV

Za Jiřím Němcem

Minulý čtvrtek zemřel v Praze po dlouhé těžké nemoci český filosof a publicista Jiří Němec. Jeho odchod zaznamenala česká média jako okrajovou záležitost. Snad proto, že mu choroba v posledním desetiletí jeho života komplikovala styk s okolním světem. Asi také proto, že po sobě nezanechal žádné sebrané spisy se zlatou ořízkou. Znovu se ukazuje, jak nespolehlivým metrem se v tomto světě měří význam člověka.

Jiří Němec patřil v šedesátých letech ke kmenovým spolupracovníkům Tváře: tam jsme se také seznámili. Na rozdíl od autora těchto řádků o něm lze bez váhání říci, že by Tvář bez jeho účasti prostě nemohla existovat. Byl o něco starší než tvářistická mládež, k níž jsem patřil, a nemusel se pracně a nemotorně vymaňovat z pout bolševické ideologie. Odlišoval se od nás i obdivuhodnou šíří vzdělání a spoustou osobních kontaktů: obojí výrazně přispělo k profilu časopisu. Díky němu se redakční rada rozšířila o Zbyňka Hejdu a Ladislava Hejdánka, ale pro volnější spolupráci získal i další zajímavé lidi: germanistu a překladatele Vladimíra Kafku, Jana Sokola, Rio Preisnera. O jeho nezastupitelné úloze v časopise svědčí výmluvně i ta skutečnost, že spolu s Emanuelem Mandlerem a Ladislavem Hejdánkem tvořil trojici, jejíž odchod z redakční rady byl pro dráby z ideologického oddělení ÚV KSČ na podzim 1965 podmínkou, aby se vůbec mohlo mluvit o dalším vycházení Tváře.

Ten, kdo dnes listuje starými ročníky časopisu, narazí na jméno Jiřího Němce poměrně zřídka. Nerad psal: jeho polohou byl rozhovor, zajímavé improvizované exkurzy, s nimiž člověk nemusel sice pokaždé souhlasit, ale vždycky nutily k přemýšlení. Byl jakoby předurčen k tomu, aby tímhle způsobem obohacoval posluchače na univerzitě: tu možnost dostal bohužel až v samém závěru svého aktivního působení. Místo toho se musel - ke škodě české společnosti - realizovat jen v těch velmi těsných hranicích, které byly v rámci ruského koloniálního systému vymezeny nezávislému myšlení.

Žijeme dnes v podivném světě. Zatímco Jiří Němec odchází zapomenut, lidé, kteří kdysi pomáhali uvádět v život systém, jenž po půlstoletí pustošil tuto zemi, jsou dnes oslavování jako hrdinové duchovního odporu. Pokud si někdy vůbec připustili stín viny, udělili si hned sami mravní odpustky: mysleli to přece dobře, posléze se snažili bolševismus humanizovat, a když se jim to katastrofálně nepovedlo, rozešli se s ním a zapomněli na svůj podíl na věci. Zapomněli nejen oni, ale i sklerotická česká veřejnost, tradičně milostivá ke kdejakému darebáctví.

6. října 2001