1.9.-8.10. 2001

ARCHIV

Atmosféra lehkého strachu ve společnosti

Bezprostředně po teroristických útocích ve Spojených státech vystoupili pánové Kohák a Štampach s kritickými názory na minulou a přítomnou politiku USA. Jejich názory jsou, jak se říká, kontroverzní, na to mají jako nezávislí pozorovatelé politické scény právo; zároveň musí počítat s tím, že budou kritizováni. Vyvolali dosti ostrou reakci Václava Klause, který v tom, co říkali, rozpoznal po svém způsobu typicky levicový útok na kapitalismus a demokracii. Ve velmi podobném duchu se vyjádřila i Výkonná rada ODS. A do třetice všeho dobrého i zlého, názory Václava Klause a jeho okolí podrobil drtivé kritice prezident Havel v rozhovoru, který minulý týden poskytl časopisu Respekt.

Ústavní činitel by samozřejmě měl mít, jako každý jiný občan, právo vyslovit svůj osobní názor na věci, které upoutávají zájem veřejnosti. Měl by při tom počítat s tím, že jeho názor je těžší o váhu funkce, kterou zastává, a že je tedy vůči těm, které kritizuje, v jakési výhodě: to by ho mělo nabádat k jakési zdrženlivosti.

O ničem podobném nesvědčí, když se za názory politika ve vysoké ústavní funkci vzápětí postaví svým usnesením grémium jeho strany (tak to fungovalo za minulého režimu). Stejně problematický je ovšem i způsob, jak se do debaty zapojil Havel. Vystoupil proti tomu, aby byly okřikovány kritické názory. Co jiného však znamenají jeho slova: "Tady vzniká zvláštní svět jakési nerudnosti, zapšklé antipatie ke každému kritickému myšlení… svět zvláštní nadrzlosti, kde se míchá živel veksláků s tónem jakéhosi moralizování a karatelství…" než snahu udílet - dosti svérázným způsobem - špatné známky z mravů těm, kteří se s ním názorově neshodnou?

Kdyby v případě sporu Klause s Havlem šlo jen o běžný názorový střet dvou intelektuálů, bylo by pro publikum docela zábavné ho sledovat: na jedné straně Klausův sklon k nesnesitelnému ideologickému doktrinářství, na druhé straně Havlova záliba v dutých banálních frázích. Jde však o střetnutí dvou ze třech nejvyšších ústavních činitelů našeho státu: každý z nich cítí potřebu vylézt na pomyslný piedestal a dávat národu a protivníkovi lekce. Přitom ze svých funkcí nemají žádný větší patent na rozum než ti, k nimž se obracejí.

Prezident a předseda sněmovny mají především reprezentovat názorově různorodé orgány, které zastupují (prezident zastupuje celý stát) a ve složitých situacích vyrovnávat a usmiřovat politické zájmy a napětí, které z nich plyne. Měli by se tedy při výkonu své funkce umět aspoň čas od času povznést nad své politické sympatie a případné stranické vazby. Je opravdu velké nedorozumění, pokoušejí-li se navíc nebo místo toho hrát funkci duchovního vůdce, proroka a věštce. To je průnik autoritářství do dosud rozkolísané české demokracie.

Spor Václava Klause s Václavem Havlem je přitom bohužel nesmiřitelný: je to prestižní spor o místo, které může zaujmout jen jeden, o místo muže číslo jedna na české politické scéně. Probíhá už skoro deset let a není naděje, že by skončil. Bude pokračovat, i když za dva roky Václav Havel odejde do politického důchodu: demokratický systém spočívá ve vyvážení mocí, v konkurenci funkcí a osob, a v tomto prostředí si Václav Klaus nepochybně nějakého nového Havla najde.

Z toho ovšem taky vyplývá buranská, málo kulturní forma, kterou se střetnutí o první pozici vede: naposledy se předvedl Havel řečmi o veksláctví a nadrzlosti.

Spor má katastrofální důsledky pro českou politickou kulturu. To, co si oba pánové předsevzali - hrát v demokratickém prostředí roli autoritářského vůdce - je nejen zcela nad jejich síly, ale vůbec nad lidské síly jako takové a není to ani žádoucí, ani rozumné. K demokratické politice patří v jejím každodenním provozu nejen ambice, ale taky skromnost, nejen velká slova, ale i zdrženlivost ve formulacích. Václav Havel s Václavem Klausem se opravdu, jak mnozí lidé původně předpokládali, vzájemně doplňují. Svorně už pěknou řádku let předvádějí, co by se v politice za žádnou cenu nemělo odehrávat. Václav Havel mluví o "atmosféře lehkého strachu ve společnosti". V této věci je strach docela na místě.

6. října 2001