24.9.-7.10. 2001

ARCHIV

Visegrádská spolupráce po 11. září 2001

Dámy a pánové,

dramatické události uplynulého měsíce zasáhly celý svět. Znamenají proměnu mezinárodní situace, která se nepochybně dotkne i regionálních problémů, i toho, o němž zde hovoříme. Změnil se terén, na němž se pohybujeme, změnily se parametry světového systému, jehož jsme součástí. Abychom mohli zvážit, v čem a nakolik se tyto globální změny promítnou do středoevropského soužití, je třeba je nějakým způsobem popsat. To je ovšem obtížné, jsme uprostřed pohybu. Obrazně a poněkud pesimisticky řečeno: v okamžiku, kdy destrukce budovy teprve probíhá, je těžko odhadnout, jak bude vypadat zbořeniště. Může tedy jít jen o přibližný odhad.

Západní svět se ocitl ve stavu, který bývá srovnáván s válkou: válkou je ovšem jen v přeneseném slova smyslu. Tak, jak byla válkou studená válka mezi Západem a SSSR. Zatím je celkem jasno v tom, že napadenou stranou, jsou "křižáci a sionisté", to znamená euroatlantická civilizace včetně Izraele, tedy i postkomunistické středoevropské země (i když proti nim asi nebude veden útok v prvním plánu). Tato skutečnost (jakýsi skrytý poukaz na křesťanství) musí být nepochybně nepříjemná například v Česku bojovně ateistickým ideologům takové ODS, ale nedá se s ní nic dělat: o tom, kudy ve válečném konfliktu vedou fronty, většinou rozhoduje útočník, ne napadený.

Zato kdo je útočník, není úplně lehké říci. V tuto chvíli jde o navzájem propojené fanatické teroristické skupiny v islámském světě se solidním finančním zázemím, které není lehké rozkrýt. Podporují je různou měrou primitivní autokratické režimy. Jejich první velký úder byl - čistě technicky vzato - velmi úspěšný. Pokud bude odpověď napadeného nedůrazná, špatně cílená nebo naopak přehnaná, může toto tvrdé jádro nabalit další stoupence z jiných kulturních okruhů. Pozadí nynějších teroristických aktivit je ovšem staré jako sám svět: bohatá západní společnost se stává předmětem zvýšeného zájmu těch, kteří došli k názoru, že dobývat bohatství s nožem v ruce může být jednodušší a rychlejší, než se o totéž snažit prací.

Přitom západní civilizace je ze své povahy zranitelná: je otevřená, nezbývá jí také nic jiného, chce-li kriticky přijímat podněty ze všech stran a snažit se i nepřítele pochopit. Kdyby v konfrontaci s násilím tohoto typu zvolila izolaci a zavřela se za nějaké hmotné nebo ideologické limes, přišla by o svou podstatu a stejně by ji to nezachránilo: vyhnila by zevnitř.

S otevřeností souvisí její univerzální charakter: chce oslovit a získat každého, chce být pro každého šancí.

Proto je od svých počátků expanzivní: technická podoba této expanze se během staletí kultivovala, dnes znamená v první řadě svobodnou výzvu: to ale neznamená, že by nechtěla soutěžit, konkurovat, hrát hru "kdo z koho". Není schopna tolerance ve smyslu lhostejného soužití s jinými hodnotovými systémy: tato vlastnost nejvíc dráždí jiné, uzavřené společnosti. Tolik kritizovaná globalizace je něco, čeho se nemůže vzdát.

Je zřetelné, jak to vše vyrůstá z židovsko-křesťanských základů. Náš svět je sekularizovaný, to, co prožíváme, se z velké části odehrává v politické, hospodářské, sociální a kulturní rovině, náboženský základ je osobní a skrytý: přesto je to základ a islámští fundamentalisté to správně cítí.

Útočník využívá zranitelnosti naší společnosti, postavené na křesťanských základech. Protože není schopen násilného útoku na stejné technické úrovni, jakou disponuje Západ, improvizuje, sahá k překvapivým prostředkům, přičemž padají předchozí zábrany: když nemá k dispozici mezikontinentální střely, použije stejným způsobem unesená civilní letadla: lidé, kterým nezáleží ani na cizích, ale ani na vlastním životě, jsou proti ostatním v jisté výhodě: mohou si dovolit i věci, které by si ti druzí ani neodvážili představit. Ostatně vývoj vojenské techniky a strategie se v posledních staletích vyvíjel právě touto cestou k větší a větší bezohlednosti: kde jsou ty doby, kdy si velitelé vojsk, nastoupených k bitvě, dávali navzájem přednost, kdo má mít tu čest vystřelit jako první. Dnes padá rozdíl mezi frontou a týlem, mezi vojáky a civilisty. Zákeřný útok ze zálohy se stává normou, nemocnice a mateřské školky strategicky nejvýhodnějšími cíli. Jde o to, nepřítele šokovat a zasáhnout na nejcitlivějším místě.

Je na místě upozornit, že nové techniky byly nejprve od konce 40. let zkoušeny v malém na blízkém Východě, v boji Palestinců proti Izraeli. Teď se staly prostředkem, jímž se bojuje v globálním konfliktu.

Do globálního konfliktu může být nakonec vtažen celý svět. Západ zatím nemá dostatečně vypracované, účinné techniky obrany. Základním problémem je, že prostředky a způsob boje, kterých používá nepřítel, jsou pro něj - tj. taky pro nás - nepřijatelné; zároveň je ovšem třeba dodat, že by byly vůči nepříteli velmi málo účinné. A totéž bohužel platí i o klasických zbraních, určených pro válečný konflikt v pravém slova smyslu.

Na útok tohoto typu odpovídají napadení semknutím. To je úplně přirozená reakce, něco jako reflex. Co to znamená pro náš region? Prožili jsme - po pádu komunismu - dvanáct let relativního klidu a míru. Těchto dvanáct let - dnes, když skončilo, je to jasně vidět - nám bylo poskytnuto k tomu, aby středoevropské národy společně odklidily historické haraburdí, které komplikuje jejich vzájemné vztahy a skýtá různým politickým manipulátorům zvnějška příležitost zasahovat a zotročovat. Je třeba s lítostí konstatovat, že jsme tuto výjimečnou šanci propásli. Češi mají na tom velký podíl viny: svůj podíl na minulých křivdách si nepřipustili a nepřipouštějí. V tom jsou i ve střední Evropě výjimkou. Teď bude náprava chyb o hodně těžší: křivdy a hříchy minulosti budou nejspíš nějakou dobu ve stínu, překryty novým a aktuálním nebezpečím. Zůstávají však neusmířeny, nevyléčeny a nachystány ke zneužití: čekají na nového Hitlera a Stalina, který z nich může vytřískat mocenský a politický kapitál. Prioritu teď budou mít otevřené evropské konflikty, například ten balkánský, a asi právem: nevyléčený Balkán znamená otevřenou bránu pro invazi islámského terorismu na evropský kontinent. Pro historické problémy střední Evropy bude mít dnešní evropský Západ méně pochopení a méně času a ti, kteří v našem regionu usilují minulé křivdy zamést pod koberec, mohou počítat s jistým porozuměním. Považuji v této situaci za zvlášť důležitou povinnost středoevropských intelektuálů, aby se snažili i za ztížených podmínek udržet živé povědomí o tom, že i ve střední Evropě existují otevřené rány, a dbát o to, abychom se, až se poměry trochu uklidní, k nim mohli vrátit na politické rovině a pokusit se je usmířit. Jde v první řadě o problém menšin - těch vyhnaných i těch, co zůstaly.

Ještě významnější je ovšem další změna: nové, významnější postavení Ruska. Jeho zájmy se v dnešním globálním konfliktu s terorismem překrývají s těmi západními, cítí se, nikoli neprávem, být islámským terorismem bezprostředně ohroženo. Bez jeho pomoci bude skoro nemožné likvidovat střediska teroru v Afghánistánu. Amerika a Západ Rusko potřebuje a Rusko to ví. Může si klást podmínky a žádat, aby byly zohledněny jeho bezpečnostní zájmy, a to nejen na východě a na jihu. Středoevropská idyla, mocenské vákuum, končí. A to i tenkrát, když - jak se zatím zdá - to nejstrašnější řešení, integrace Ruska do NATO, je snad jen zbožným přáním ruského prezidenta. I bez toho však lze očekávat, že na švu mezi tím, čemu Rusové sami říkají "blízké zahraničí" a Západem může dojít k významným změnám. Obávám se například, že na rozšíření NATO o baltské státy je třeba zapomenout. Je otázka, zda není třeba zapomenout na rozšíření NATO vůbec. Pak by jakási hranice vedla středem Visegrádu. Dnešní Rusko je samozřejmě něco jiného než někdejší sovětské impérium a jen zaslepený člověk nemůže nevidět, že jde o změnu k lepšímu. Putin není Brežněv. Přesto jsou tu jisté tradiční rysy ruské politiky, na něž je přes nedávné bratrské objetí prezidenta Putina s kancléřem Schröderem obtížné zapomenout. Český publicista z poloviny devatenáctého století je shrnul do stručného varování: "Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si především jiným pomyslit, že ještě jak živ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí."

V této situaci se o visegrádské spolupráci dá říci, že bude ještě naléhavější, ale zároveň taky ještě obtížnější než dříve. V tuto chvíli je pro mne velmi obtížné odhadnout, jaký vliv bude mít nejnovější vyostření mezinárodní situace na ochotu zemí Evropské unie přijmout středoevropské čekatele. Počítá se s tím, že první léta zůstanou vně schengenské hranice. Jistou komplikací dále je, že Polsko a Maďarsko mají velké menšiny na území svých východních sousedů a nemohou se od nich tedy dost dobře oddělit čínskou zdí. Je dále zjevné, že všechny středoevropské kandidátské země jsou proti mezinárodnímu terorismu poměrně bezbranné. jejich politický systém a státní aparát zdaleka ještě není ve všem všudy stabilizovaný a spolehlivý. Představují tedy a budou představovat hraniční oblast, do níž není snadné proniknout zvnějška. Dále skýtají poměrně výhodný terén pro rozsáhlejší teroristické akce a konečně mohou se stát vhodnou lokalitou pro organizační zázemí teroristických buněk. Synchronizace bezpečnostní politiky a spolupráce v bezpečnostní oblasti se v takové situaci stává skoro nezbytností.

Problém je v tom, že Slovensko, jehož poloha je v této věci klíčová, zůstalo mimo rozšíření NATO (je otázka, zda to bude možné dohnat) a není v první vlně zemí přijímaných do EU. Je nepochybné, že Rusko se bude snažit uplatnit tu svůj vliv. Není také nepravděpodobné, spíš naopak, že po volbách v příštím roce se do funkce premiéra vrátí Vladimír Mečiar. Co to bude znamenat pro visegrádskou spolupráci, je v tuto chvíli těžké odhadnout, lze však tušit problémy. Chtěl bych ovšem zdůraznit, že bez ohledu na to, kdo bude napříště na Slovensku vládnout, je třeba, aby ostatní visegrádské státy pomohly Slovensku při vstupu do NATO a EU, k němuž by mělo dojít co nejdříve. To je daleko důležitější než například otevření pracovního trhu EU vůči novým členům.

Zbývá otázka, jakým způsobem se bude vyvíjet situace v České republice. Pokud jde o spolupráci Visegrádské skupiny, znamenal nástup sociálně demokratické vlády před dvěma roky příznivou změnu. Klausovy vlády měly programový odpor k středoevropské spolupráci a snažily se ji "rozřeďovat" (termín pochází od Klausova ministra zahraničí a jeho nynějšího protivníka Zieleniece) zahrnutím východnějších subjektů. Přitom upřednostňovaly přímou spolupráci se Západem, především s anglosaskými zeměmi, a byly ostražité vůči bezprostřednímu západnímu sousedu České republiky, Německu. Tuto nesmyslnou a v zásadě protievropskou politiku ostatně chce ODS provádět i po svém případném návratu k moci: Dokument, zvaný "Manifest eurorealismu", který před časem vypracovala skupina kolem experta ODS na zahraniční politiku Jana Zahradila, o tom svědčí velmi výmluvně. Sociální demokracie po nástupu k vládě obnovila visegrádskou spolupráci na úrovni praktických kontaktů a konzultací hlavně pokud jde o integraci středoevropských zemí do EU. Zároveň využila skutečnosti, že se v Německu ujala vlády rovněž sociální demokracie, ochotná sporné otázky minulosti (vyhnání sudetských Němců) nevyhrocovat. Tak bylo české politické reprezentaci dovoleno na minulost jaksi zapomenout. Minulost se však může připomenout v nejméně vhodné době. Volby v příštím roce vyhraje nejspíš pravice - ta je však ve věci Visegrádu rozdělena: čtyřkoalice (sdružení čtyř menších pravicových a středopravých stran) by zřejmě pokračovala v té politice, kterou teď provádí sociální demokracie, nebude však schopna vytvořit vládu sama. Nejpravděpodobnějším partnerem je právě "protivisegrádská" ODS. Poměr sil mezi oběma uskupeními je nejasný, v současné době má v preferencích čtyřkoalice mírný náskok.

Problém visegrádské spolupráce v českém pojetí spočívá v tom, že to není otázka nějakého hlubšího projektu, podloženého historickou zkušeností a mířícího nad záležitosti každodenní politiky. Česká politika je ostatně, pokud jde o koncepční záležitosti, dosti vykořeněná. Zaklíná se svým "evropanstvím" a "hodnotami evropské civilizace", ale není jasné, co pod tím vším rozumí. V dnešním období, kdy tato civilizace prochází vážnou zkouškou, je to velký handicap. Proto bych chtěl na závěr jenom shrnout, co znamená toto naše evropanství, jež sdílíme s našimi visegrádskými sousedy a jež většina mých krajanů cítí bohužel jen velmi mlhavě a deformovaně: znamená, že se hlásíme k hodnotám otevřené, univerzální společnosti, snažící se oslovit své okolí svobodnou výzvou. Ke společnosti, spočívající na rovnosti lidí a lásce k bližnímu, svým způsobem bezbranné a zranitelné, jenomže právě v tom spočívá její síla. Tyto vůdčí ideje, tyto příkazy přijaly v ranném středověku, v devátém a desátém století, ze svobodného rozhodnutí svých elit různorodé národy tehdejší střední Evropy: Češi, Poláci, Slováci a Maďaři. Společné zásady přijaté na základě svobodného rozhodnutí jsou pro národ a pro vzájemné vztahy národů důležitější než danosti, to jest původ, kmenová sounáležitost, rasa a podobně. Visegrádská spolupráce se samozřejmě musí odehrávat v praktické rovině politické, ekonomické, sociální a kulturní. Měla by však být nesena vědomím tohoto dávného společného rozhodnutí, k němuž jsme i my Češi - např. misijní činností svatého Vojtěcha - dokázali svým dílem přispět.