24.9.-29.9. 2001

ARCHIV

Drážďanské objetí a Visegrád

Teroristický útok v USA je těžké podcenit: už vzhledem k bestialitě, s níž byl proveden, k rozsahu hmotných škod i k množství obětí na životech. I když s nějakými konečnými soudy je vždycky lepší si počkat, zdá se, že jakýsi pohyb na světové scéně už započal: změna, která může být podobná nástupu Hitlera v Evropě třicátých let minulého století aspoň v jedné věci, pro nás významné. Doba relativní pohody, vymezená postkomunistickým státům střední Evropy, aby se konsolidovaly a daly si do pořádku vzájemné vztahy, zatížené minulostí, skončila. Není od věci se bát, že v budoucnosti, zatížené napětím a starostmi, na to už nebude mnoho času.

Reorganizace střední Evropy po zhroucení Rakousko-Uherska a formování nových národních států probíhaly ještě ve stínu válečného konfliktu a vítězné mocnosti nedokázaly být spravedlivými arbitry. Při rozhraničování se neměřilo všem stejnou měrou. Tak se rozjela série útisku a násilí, vrcholící masovými ukrutnostmi po skončení druhé světové války. Trianon a Postupim jsou stanicemi na této neradostné cestě nejprve do německého a pak do ruského otroctví.

USA a Západ jako celek musí na mimořádně drzý a surový útok reagovat. Nejde o odvetu, jak se snaží Američany očernit různí intelektuální anarchisté s lidskou tváří, ale o docela pragmatickou reakci: bez náležitě důrazné, správně cílené a přiměřené odpovědi bude masový teror po tak úspěšném vykročení určitě eskalovat. Aby Spojené státy a jejich spojenci mohli udělat to, co je třeba, budou, jak se zdá, velmi potřebovat spolupráci Ruska.

A vypadá to, že mají v této věci reálnou naději. Rusko je islámským fundamentalismem ohroženo stejně jako Západ. Hrozí mu, že přijde o své středoasijské předpolí, a navíc je tu čečenský konflikt: Při vší oprávněné kritice ruského postupu v Čečně je třeba aspoň minimálně chápat to, co Rusy k zásahu vedlo: totiž obavu, že úplné osamostatnění Čečenska, jak je neústupně prosazovali čečenští velitelé, zahájí postupný rozpad Ruské federace a propad ruského státu do anarchie.

Přes to, jak si počínají Rusové v Čečensku, se dnešní Rusko přece jen liší od někdejšího Sovětského svazu. Také má dnes v čele schopného politika, který bude umět výhodné postavení své země náležitě zhodnotit. Bylo by však velmi neblahé pozapomenout, že ruská zahraniční politika má své tradice, které sahají daleko před říjnovou revoluci. Karel Havlíček, jeden z mála lidí u nás, kteří Rusko opravdu poznali, už v roce 1850 varoval: "Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si především jiným pomyslit, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smejšlí."

Honeckerovsko-brežněvovské objetí Putina a Schrödera v Drážďanech otvírá ve vztazích mezi Západem a Ruskem novou epochu. Formuje se něco jako někdejší protihitlerovská koalice. Zároveň roste politická váha Ruska. Pro středoevropský region to bude znamenat, že se mocenské vákuum začne pomalu vyplňovat. Průnik NATO do Pobaltí se zjevně neuskuteční. Ale i Slovensku se může stát osudným, že vypadlo z prvního kola rozšíření. Také je těžké odhadnout, co v této situaci bude znamenat očekávaný návrat Vladimíra Mečiara k moci. Dá se očekávat, že se Rusové pokusí uplatnit v našem neusmířeném regionu svůj vliv. Rozdělení střední Evropy na národy k Rusku tradičně nedůvěřivé (Poláci, Maďaři) a lhostejné až rusofilní (Češi, Slováci) se opět může ukázat životnějším než středoevropská spolupráce, která se sotva rozběhla. Česká politika je duchem stále v roce 1946. Dají se čekat nové poutě do Moskvy? Mečiar už dokázal, že mu taková politická hra není cizí, ani u Klause nebo Zemana by to nijak zvlášť nepřekvapilo.

Střední Evropa žije už víc než dvě stě let v podivné schizofrenii: o potřebě spolupráce zdejších národů dokázali krásně teoretizovat politici tak rozdílné orientace jako T. G. Masaryk a Horthyho ministerský předseda István Bethlen. Jejich praktická politika se jejich teoriemi příliš neřídila. Měli jsme teď zhruba dvanáct klidných let na to, dát nesrovnalosti do pořádku. Zdá se, že jsme je prošustrovali.

29. září 2001