|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
17.9.-26.9. 2001 |
ARCHIVAfghánistán se snadno může stát pastíSpojené státy se octly v nezáviděníhodné situaci: musí proti útočníkovi energicky zakročit, jinak bude násilí eskalovat. Prezident Bush je pod tlakem situace i rozhořčené veřejnosti. Útočník je však zatím špatně viditelný: trochu jako predátor ve známém americkém filmu. Jako první cíl se vnucuje Afghánistán, země, která poskytuje základny nejobávanějšímu teroristovi dnešní doby. O jeho podílu na útocích proti USA svědčí řada indicií. V tuto chvíli je jasné, že se americká politika zaměřila tímto směrem. Jenže každé řešení, jež se vnucuje jako první, bývá problematické. Stačí jen zrekapitulovat, co se o té věci už v našem tisku psalo. Zásah nejmocnější země světa proti jedné z nejchudších bude chtě nechtě hodnocen podle tohoto nepoměru. Zejména v muslimském světě se tábor zuřivých nepřátel Západu výrazně zvětší. Země je díky své nepřístupnosti, zbídačenosti, divokosti obyvatelstva moderními zbraněmi skoro nezranitelná. Při střetnutích v nepřístupném terénu se výhody moderní těžké výzbroje sníží na minimum. V boji muže proti muži budou mít domorodci výhodu domácího zázemí a lepší znalosti prostředí. I kdyby USA získaly na svou stranu povstalce na severu (tady jsou ovšem ve hře i ruské zájmy), přijdou o výhodu, kterou měli během ruské agrese. Tehdy se mohli omezit jen na hmotnou podporu povstalců, kdežto Rusové se zapletli ještě hůře než Američané ve Vietnamu. Teď by se ve "vietnamské" situaci octli opět Američané: každý neúspěch (těm se nelze vyhnout), všechno utrpení civilního obyvatelstva (ani tomu se nelze vyhnout) by proti nim obracelo světové, a možná nakonec i domácí veřejné mínění. Islámští fanatici by na tom jen vydělali. Operaci Američané nemohou provést bez solidního zázemí. Problém je, kde si ho opatřit. V Pákistánu se proti nim zdvihl takový odpor obyvatelstva, že by se mohli octnout v pasti ještě horší než Afghánistán: je to lidnatá země, má moderně vyzbrojenou armádu, disponuje možná i jadernými zbraněmi a už v tuto chvíli je ohroženo její proamerické vedení. Pákistán by se snadno mohl proměnit v jakýsi super-Vietnam. Pokud jde o střední Asii, je to zájmová oblast Ruska. Rusko má dosud mindrák z porážky ve studené válce, jeho vedení má svázané ruce vzhledem k silné komunistické opozici. Navíc se Rusové právem obávají, že pokud by operace neuspěla, vedlo by to k destabilizaci středoasijského předpolí, pokud by se zdařila, mohli by se tam Američané usalašit a připravit je o politický vliv. Rusko rovněž trpí - z pochopitelných důvodů - afghánským syndromem. Jakoukoli faktickou podporu by si nechalo draze zaplatit: ve hře jsou "jaderný deštník", volné ruce v Čečensku, status pobaltských států. A konečně: k čemu bude dopadení bin Ládina? Zejména pokud v boji padne, získá aureolu mučedníka. Bude ještě nahraditelnější než teď. A dobytý Afghánistán nepřestane být pastí. Udržet ho bude ještě těžší, než ho dobýt. Netroufnu si předem říci, že USA nemají vést úder proti Afghánistánu, jen upozorňuji na vážná rizika. Hodně se dnes mluví o tom, že nepřítelem není islám, ale terorismus. To je jistě důležité. O tom, jak povedou fronty, však většinou kromě napadeného spolurozhoduje ještě útočník. Pro něho je nepřítelem křesťanská a židovská civilizace, "křižáci a sionisté". Dáváme najevo, že to, kdo se octne v táboře našich nepřátel, je věc jeho rozhodnutí, ale my jako nepřítel útočníků jsme už přesně vymezeni. Bylo by tedy dobré vyvodit z toho důsledky. Plyne z toho mj., že Izrael přestává v tuto chvíli být v první řadě laboratoří pro smiřovací experimenty mezi beránky a vlky, a mění se z pokusného králíka v našeho spojence na život a na smrt. Pevnost a neústupnost by tedy měly Západ a USA prokázat především tady. To už se ale jen opakuji to, o čem psal v nedělních Lidových novinách Emanuel Mandler. Mladá fronta dnes 26. září 2001 |