17.9.-20.9. 2001

ARCHIV

Vše, co mám, si vemte, jen nepoužívejte chloroformu

Minulý týden proskočila na veřejnost až příliš uvěřitelná zpráva: pracovníci jakéhosi českého odborného pracoviště (nebylo jasné, zda civilního nebo vojenského) prý prodali nějakým Arabům, z nichž se dodatečně vyklubali agenti bin Ládina, vzorky sněti slezinné a botulotoxinu. To vše za ohromující cenu 7500 $.

Všechny české instituce, které by přicházely v úvahu, se nato začaly horem dolem zaklínat, že něco podobného je naprosto vyloučeno. Důvody, které uváděly, se dají rozdělit na nevěrohodné (všechno máme pod kontrolou) a věrohodné (minimálně zběhlý mikrobiolog si vzorky snadno opatří sám a nebude za ně vyhazovat peníze).

Pravděpodobně působí zejména nabízená suma: lze za ni pořídit nanejvýš felicii, nevzbuzuje tedy podezření, že by z toho mohl být nějaký větší malér.

Prodej se ovšem dá zdůvodnit také ideologicky. Dvě třetiny české veřejnosti jsou přesvědčeny, že si Američani za své nynější problémy můžou sami (nahlas to zatím říká jen pan Kopal): na rozdíl od kolébky demokracie ve střední Evropě dělali totiž necitlivou politiku. Taky se nás problém v tuto chvíli zase až tolik netýká. A do třetice všeho dobrého, máme alibi: jsme všichni potomci chudého venkovského lidu, křižákům sloužili naši předkové nanejvýš za stoličku, když lezli v brnění na koně; kolonie jsme nikdy žádné neměli, naopak, často jsme byli kolonií, po roce 1945 dokonce dobrovolně. A pokud jde o sionismus, židy jsme nikdy nemilovali, jen jsme nepovažovali za slušné mluvit o tom moc nahlas na veřejnosti. Nakonec to za nás vyřídili Němci.

Tyto důvody nepochybně postačí, abychom přišli na řadu až poté, co budou vyřízení silnější a bohatší. Až na nás dojde, neměli bychom však trpět nadměrnými iluzemi. Tentokrát nikomu nepůjde o to, aby nás jenom poněmčil nebo pomarxističtil. "Vše, co mám, si vemte, jen nepoužívejte chloroformu!", tento nápis si pokaždé před usnutím dávala na noční stolek jakási stařenka z Thurberovy povídky, stižená obsedantním strachem z lupičů. A vedle vyrovnala všechny své šperky. Z jejího chování sálá optimismus devatenáctého a počátků dvacátého století: ta osoba si mohla dovolit předpokládat, že se ji vetřelci pokusí nanejvýš uspat.

Druhá literární exkurze je určena těm, kteří jsou za všech okolností připraveni bránit "nedozírným následkům". Finský spisovatel pro dámy Mika Waltari napsal mj. dlouhosáhlý román o dobytí Cařihradu Turky. Listoval jsem jím kdysi na nějakém otravném sezení, abych si ukrátil čas, a narazil jsem kupodivu na velmi pěknou scénu. Mezi cařihradskými patricii se našel jeden, který podle zásady, že svoboda je poznaná nutnost, chtěl město převést s co nejmenšími otřesy do nové historické epochy. Když úspěšně dokončil svou práci a vydal Cařihrad Turkům, dal sultán Mohamed nejprve před jeho očima podříznout obě jeho děti, a pak ho obdaroval "červenými punčochami" - tj. nechal mu podříznout šlachy na nohou, takže na popraviště vstupoval v podřepu jako podělaný. A když se odsouzený svého nevděčného patrona ptal, co že je to za vděk, odpověděl mu sultán s otřesnou věcností: zradil jsi svého císaře, zradil bys i mne.

Kandidáti příštích husákovských rolí, přečtěte si ten román!

23. září 2001