17.9.-20.9. 2001

ARCHIV

Příspěvek o liberalismu

Liberalismus má v katolickém, socialistickém a českém prostředí všeobecně špatnou pověst. Když jen namátkou vyjmenuji některé z těch, kteří proti němu kdy vystupovali, bude to dost pestrá společnost: T. G. Masaryk, K. Miklík, E. Beneš, v letech 1945-8 dokonce i F. Peroutka - socialistické a komunistické autory přitom nechávám stranou. Odtud image jakéhosi Otloukánka: když se někdo chce duchovně emancipovat, udělá nejlépe, otře-li se přitom o liberalismus.

Liberalismu se vytýká jednostranně hospodářské zaměření, zásada laissez-faire, lhostejnost k základním věcem člověka, sociální necitlivost, národnímu liberalismu českého střihu navíc zbožnění národa jako nejvyšší hodnoty. V poslední době se za ztělesnění všech liberalistických nectností považuje Václav Klaus a s jeho politickým neúspěchem se pochovává i liberalismus. Tento image je založen na omylu. Předmětem kritiky zde není liberalismus, nýbrž jen jeho jednostranné, falešné výklady.

x   x   x

Liberalismus je politický pojem, označuje politický směr, který určitým způsobem řeší otázku vztahu státu a jedince. Jeho východisko je přitom náboženské, křesťanské. Abych to mohl doložit, dovolte mi malý historický exkurs.

Problém, na němž se liberalismus poprvé etabloval, byl problém náboženské tolerance, který vyvstal v poreformační době: otázka, jak se má stát vztahovat k jednotlivým křestanským církvím poté, co se katastrofálně neosvědčila zásada Cuius regio, eius religio. Právě touto otázkou se zabývá ve svém Listě o toleranci Magnus parens evropského liberalismu John Locke. Locke vychází ze smluvního pojetí občanské společnosti: občané se dobrovolně a k vlastnímu prospěchu zříkají části své suverenity a přenášejí ji na obec, na stát. Přitom vyvstává otázka, jaké povahy jsou (a smějí být) věci, jichž se občan takto zříká. Locke rozlišuje na jedné straně hodnoty věčné, péči o spásu vlastní duše, jež je povinností člověka jako jedince a je v zásadě nepřenosná, a hodnoty dočasné, světské, jako je život, svoboda a vlastnictví. Společenskou smlouvou svěřuje jedinec starost o některé z těchto dočasných hodnot, respektive část této starosti, společné instituci, obci, státu.

Z tohoto rozlišení vyplývá: stát, obec nemá právo zabývat se péčí o duše svých občanů a používat v této věci mocenských prostředků. Ale nejen to: jednotlivec ani nesmí přenést péči o hodnoty věčné (tj. o spásu své duše) na státní instituci, respektive pokud to přecejen dělá, vůbec to neznamená, že tím deleguje taky svou osobní zodpovědnost před Bohem. Jsou tedy v životě jednotlivce oblasti, kde je svým pánem, kam se mu nesmí nikdo plést, a kde dokonce ani on sám by neměl připustit, aby se mu tam někdo pletl a dělal mu tam pořádek. A jsou jiné oblasti, kde jedinec péči o ně ve vlastním zájmu svěřuje ve větší či menší míře do kompetence společenství, například státu.

Jen na okraj uvádím, jaké důsledky má podle Locka toto pojetí pro vztah státu a církve. Církev je svobodné, dobrovolné společenství lidí, ustanovené za účelem uctívat Boha tím způsobem, jaký je podle jejich přesvědčení Bohu milý a jaký je potřebný pro spásu jejich duší. Stát nesmí zasahovat do vnější, institucionální stránky církve (její řády a pravidla), pokud ovšem se nedotýkají toho, co spadá do státní kompetence: života, svobody, vlastnictví občanů. Z toho plynou oboustranné závazky pro koexistenci církve a státu: církev si nesmí své členy podrobovat násilím, krajní prostředek, který smí vůči nim použít, je exkomunikace. Na druhé straně církev, stejně jako jedinec, je před státem plnoprávný subjekt, a stát nesmí jednu církev upřednostňovat před druhou. Tak je již v samých základech liberalismu zabudováno uznání kolektivních práv.

x   x   x

To je prvotní a základní vymezení liberalismu. Všechna další (např. ekonomická) jsou odtud odvozena, a mají platnost jen v rámci tohoto základního rozvrhu. Proto když později u nás výslovně na Locka navázal Emanuel Rádl, bylo skoro zbytečné, že přitom hovořil o "duchovním liberalismu": ve skutečnosti jde - v Lockově i v Rádlově případě - o liberalismus autentický, o liberalismus bez přívlastků. Rádl, v zásadě stejně jako Locke, vychází z přesvědčení, že člověk, jedinec má na světě úkol, poslání, docela jedinečné, něco, co za něj nikdo jiný neudělá. Tento úkol si nedal sám a nemůže se z něho vyvléci. Svoboda neznamená jen rozvíjet přírodou nebo osudem dané vlohy (být "autentický", jak kdysi říkával Václav Havel), je to svoboda k tomuto úkolu, k tomuto poslání. Vytváří prostor pro jeho naplnění - a ovšem taky pro možná selhání. Úlohou smysluplné "světské" instituce (obec, stát) pak je, chránit a rozmnožovat jejich svobodu, a tím lidem, občanům usnadňovat plnění jejich poslání.

Velmi významné je, že Rádl upozorňuje porůznu na to, jak je moderní liberální a demokratická politika zakotvena v našich společných tradicích, v latinské evropské kultuře.

Středověk pro Rádla neznamená období temna, které bylo pak v renesanci, reformaci a osvícenství definitivně překonáno (toto pojetí bylo blízké ještě Rádlovu učiteli Masarykovi), ale období, z něhož náš moderní svět organicky vyrůstá. Ve středověku se uplatňoval útočný individualismus, opírající se o Boha a vlastní svědomí a zároveň usilující o loyálnost k světské i duchovní autoritě (rytířský a mnišský ideál). Privilegia znamenají dobrovolné omezení vládcovy moci ve prospěch jedinců či kolektivů, a tedy středověkou formu ústavnosti.

Podotýkám jen (na okraj výkladu o Rádlovi), že tyto středověké hodnoty, a z nich odvozené hodnoty liberální jsou zakotveny v Evangeliích: myšlenka občanských a lidských práv, rovnost občanů před zákonem stojí na Ježíšově poselství o poměru člověka-jednotlivce k Bohu, spočívajícím v Božím nároku a Boží lásce. Bez myšlenky rovnosti lidí před Bohem (ve smyslu rovné naděje na spasení, viz podobenství o dělnících na vinici) je myšlenka rovnosti občanů před zákonem nepochopitelná. A Lockovo oddělení dočasných a věčných hodnot je opřeno o zásadu dávat císařovi, co je císařovo, a co je božího, Bohu - mimochodem zásadu, která byla odjakživa pohoršením pro nejrůznější fanatiky.

Rádlův závěr je sice formulován v sekulární poloze, ale je velmi obdobný tomu, s čím přišel Locke: "Lidé nejsou produkty společnosti, nýbrž my, živí lidé, každý svým způsobem společnost tvoříme, a naše individuální zájmy jsou tedy prvotnější než zájmy organizace, a tedy než zájmy státu."

V základech liberalismu takto pojatého, liberalismu Lockova a Rádlova, je přesvědčení o prvotnosti jedince před společenstvím, svědomí před institucí, ducha před hmotou. Náboženský, křesťanský background je to základní, co dává liberalismu smysl a odlišuje ho od anarchismu.

x   x   x

Český politický liberalismus umístil jeden z jeho prvních mluvčích, Karel Havlíček, v podstatě do kontextu, o němž jsme zde mluvili. V článku Co jest obec, napsaném ještě v době předbřeznové, stojí: "Účel obce musí býti napomáhati, aby každý její občan skrze obec účele svého člověčenského snadněji a co možná nejdokonaleji dosáhnul. Obec sama, jako obec, nemůže mít žádného vlastního účele, nýbrž jenom jednotliví oudové její mají každý svůj účel, to jest, obec jest pro občany, ne pak občané pro obec."

České pochopení liberalismu však od počátků existence moderního českého národa komplikuje jedna česká zvláštnost: postupná odůmrť náboženskosti a současně přeceňování, přeexponování národní myšlenky. Sladkovský, který z politických důvodů přestoupil k pravoslaví, stejně jako Pekař, který vidí v katolickém náboženství českou národní konstituantu, již je třeba podporovat, oba politickým vyznáním liberálové, staví liberalismus na hlavu tím, že obětují věčné věci dočasné, lidské instituci. Jakkoli je totiž národ zatížen historickým, kulturním a mýtickým balastem, je to umělý lidský výtvor, obec, která má - podobně jako stát - praktický politický účel: chránit a zmnožovat svobodu těch, které sdružuje. Realizuje se správou dočasných, světských hodnot, řečeno s Lockem. Proto národu nesmí člověk svěřovat péči o hodnoty věčné, dělat z něho jakousi náhradní církev. Smyslem svobody, kterou národ jedinci otevírá, jsou ovšem věci věčné, které národní rámec transcendují. Proto má národní myšlenka dodnes svůj význam.

Lze tedy říci, že když se naši předkové rozhodli, aby se naše obnovené národní společenství řídilo demokratickými a liberálními zásadami, v zásadě tím také uznali, že smysl lidského života se nakonec pozvedá nad tuto národní úroveň; že se se národ nevyčerpává sám sebou, ale slouží vyšším cílům. Tak lze snad rozumět např. Masarykovu tvrzení, že české otázka je otázkou náboženskou. O toto pojetí národa se ovšem vede v české společnosti nelehký zápas.

x   x   x

Nakonec poznámka víceméně na okraj:

Jak to mají Češi s náboženstvím těžké, o tom svědčí právě případ Karla Havlíčka. Platí u nás za bojovného libertina ("Praví svatý Havel Bořivít, není Bůh a císař nemá být"), v jeho "intimní" pozůstalosti je však taky toto osobní Credo z mládí (psal ho zřejmě v době, kdy konfliktně končilo jeho studium na bohosloveckém semináři), nadepsané "Víra, Naděje, Láska": "Věřím v Boha; otce, všemohoucího stvořitele nebe i země. Věřím, že o nšm nebudu nikdy nic jistého vědět a věřím, že by to pošetilst byla, přít se, kolik má vlastností.

Věřím v Krista, syna člověka, učitele našeho, jenž se počal z Marie, pod Pontským Pilátem trpěl, ukřižován umřel. Věřím, že jen z nouze a pro hloupost židovskou se jmenoval synem božím, že ale sedí na pravici boží, věřím. Věřím v svatých obcování, v život věčný. Amen.

Nedoufám ničehož, neboť nic z toho, co Římská církev doufá, nebotřebuji, a byť bych pozřeboval, dosáhnouti nemohu. Hříchy mi Bůh odpustiti nemůže, a kdo by to myslil, ovšem si ulevuje, ale Božstvu i lidstvu se rouhá. Ani zatratit ani odměnit mne Bůh nemůže a nechce. Já sám se mohu zatratit a odměnit sobě (v jiném smyslu).

Miluji, ale co, nevím, za zásluhu si pokládaje, neb láska se mnou srostla jako květ se stromem. Ale Boha nemiluji, neb ho jen ctíti mohu, ale ne milovat. Též veškerého lidstva nemiluji, neb mnozí lásky nezasluhují; nepřátel milovat nemohu, aniž jich Ježíš miloval, ačkoli tak praví, neb jiná věc někoho milovat a opět jiná, o jeho dobré péči mít. Láska se neplatí po penízkách, a kdo praví, že celý svět miluje, ten ani nezná lásky a pošetile mluví."

Tento velmi netradiční a přitom vášnivý náboženský text lze chápat jako výraz určitého zmatku a zoufalství, a asi právem. Lze jej ovšem také chápat jako výraz jistého zápasu. Obojí brání tomu, abychom nad textem ohrnovali nos. Český problém s náboženstvím je tu obsažen v krystalické formě. Podotýkám (zase v Rádlově duchu), že náboženství u nás znamená křesťanství a křesťanství církevní křesťanství.

Liberalismus, odříznutý od svých křesťanských základů, se stává nesmyslem. Tyto křesťanské základy jsou v české společnosti podryty. Zodpovědnost církví za změnu tohoto stavu má i politické důsledky. Naše demokracie stojí na písku, a tento stav by se měl změnit.

Tím samozřejmě nemyslím, že by se církve měly plést do politiky, nebo že by se dokonce politika měla pocírkevničit.

Bohumil Doležal