|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
10.9.-15.9. 2001 |
Odůvodnění odvolání Michala Zítka proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11.12.2000Rozsudkem v rubrice uvedeným byl klient uznán vinným tr. činem podpory a propagace hnutí, směřující k potlačení práv a svobod občanů, podle § 260 odst. 1, 2 lit. a) tr. zák. a zato odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let s jeho podmíněním odkladem na dobu 5 let za současného vyslovení dohledu, spočívajícího v povinnosti obžalovaného 2x ročně dostavit se k probační úřednici Obvodního soudu pro Prahu 7 k ověření řádného způsobu života, dále k peněžitému trestu ve výši 2,000.000,- Kč s tím, že náhradní trest byl stanoven na dobu jednoho roku. Proti rozsudku podal klient odvolání ihned po jeho vyhlášení a jako jeho obhájce toto odvolání nyní takto o d ů v o d ň u j i :Rozsudek napadám ve všech jeho výrocích a vytýkám mu vady, spočívající jednak v tom, že byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci, dále nejasnost a neúplnost skutkových zjištění rozsudku i to, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi, významnými pro rozhodnutí, pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, v tom, že rozsudkem bylo porušeno ustanovení trestního zákona, a konečně i v nepřiměřeném trestu (§ 258 odst. 1 lit. a) až e) tr.ř.) . S poukazem na toto ustanovení navrhuji, aby byl napadený rozsudek zrušen a poté věc podle § 259 odst. 1 tr.ř. vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle výrokové části se klient dopustil uvedeného trestného činu tím, že
1. Základní pochybení soudu spatřuji v tom, že svůj závěr o vině mého klienta postavil na politických či politizujících spekulacích, ničím nepodložených závěrech o stavu společnosti či politické situaci v okolních zemích a na zcela nepřijatelném výkladu pojmu "hnutí" tak, jak je užito v ustanovení § 260 tr. zák. Z výroku rozsudku lze dospět k závěru, že jednání klienta bylo soudem považováno za "propagaci", tedy nikoliv za podporu hnutí. V popisu skutku však je uvedeno, že kniha "podněcuje k rasové nenávisti". V odůvodnění rozsudku není nikde uvedeno, jak zmíněná propagace působí a na jakých mechanismech funguje. Dále se měl soud zabývat tím, zda jednání spočívající ve vydání knihy Mein Kampf je možné považovat za propagaci hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačování práv a svobod a hlásá národností nebo rasovou zášť, přesněji, zda jednáním ve výroku popsaným došlo ke skutku, který by mohl být označen jako propagace, nebo zda zde existuje hnutí, které prokazatelně, tj. v přítomném čase, směřuje svoji aktivitou k potlačení práv a svobod občanů, případně hlásá národností a rasovou zášť a samozřejmě, zda klientův úmysl směřuje k propagaci takovéhoto hnutí. 2. Závěr soudu o tom, že klient spáchal trestný čin úmyslně a tento jeho úmysl zahrnoval i vědomí toho, že vydání knihy Mein Kampf může být naplněním skutkové podstaty nějakého trestného činu, je zcela nepřezkoumatelný, neboť v tomto směru soud neuvádí žádné vysvětlení, jak k tomuto závěru došel. Především je v této souvislosti nutno poukázat na druhý odstavec na straně 10, kde je uvedeno, že …vzdor své obhajoby si obžalovaný musel být vědom, že vydáním této knihy může porušit zájem chráněný trestním zákonem. Pro svůj závěr o vině a jejím druhu tedy soud používá formulace, že si klient musel být vědom, že vydáním knihy může porušit zájem chráněný trestním zákonem. Tedy jednoznačně užívá popis nedbalostního jednání, konkrétně § 5 lit. a) tr. zák. , podle něhož je trestný čin spáchán z nedbalosti, pokud pachatel věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Druhou část této zákonné definice nedbalostního jednání sice uvedená citace z odůvodnění rozsudku neobsahuje, ale zcela jednoznačně užitá formulace nekoresponduje s popisem úmyslného zavinění tak, jak je obsahuje ustanovení § 4 tr. zák. Klient ve své obhajobě poukázal na to, že možné následky vydání této knihy konzultoval s právníkem, konkrétně s JUDr. Jitkou Lenkovou, a byl ujištěn, že vydání takovéto knihy nemůže být trestným činem. S touto obhajobou se ale soud vypořádal nepřijatelným způsobem. Odmítl vyslechnout tuto svědkyni s konstatováním, že pokud klient zvažoval právní aspekty vydání Hitlerovy knihy, měl si opatřit vyjádření většího počtu renomovaných odborníků na trestní právo, což neučinil. Soud pak dále dodává, že pokud by tak učinil, zjistil by, že i názory renomovaných právníků se naprosto různí a jistě by některým z nich byl na případnou trestnost svého jednání upozorněn. Povinností orgánů činných v trestním řízení, tj. m.j. i soudu, je postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci a bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Pokud toto ustanovení ignoruje soud, pak nepochybně porušuje ustanovení, jímž se má zabezpečit objasnění věci, tedy dochází k vadě , uvedené v § 258 odst. 1 lit. a) tr.ř. Především tedy výslechem této svědkyně, která dokonce byla navrhována, soud nezjistil, o čem konkrétně mého klienta informovala a v jakém rozsahu jej ujistila o beztrestnosti jeho jednání. Tvrzení soudu o povinnosti klienta konzultovat věc s dalšími renomovanými právníky, je zcela nepodloženou a na existujících důkazech nepodloženou spekulací soudu. Není jasné, z jakého důvodu soud bez toho, aby si alespoň výslechem svědkyně JUDr. Lenkové učinil představu o její znalosti trestního práva, hovoří o "renomovaných" právnících, se kterými měl klient věc ještě konzultovat. Tedy proč naznačuje nezpůsobilost navržené svědkyně podávat relevantní informace v oblasti trestního práva. Dále není jasné, koho do kategorie "renomovaných právníků" soud zahrnuje, čímž je v tomto směru jeho závěr zcela nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelný je i potud, pokud soud dovozuje, že tito blíže nespecifikovaní renomovaní právníci se ve svých názorech naprosto různí. Soud neuvedl ani namátkou jména jakýchkoli právníků, které by pak alespoň subjektivně označil jako renomované a jejichž názory na tento problém by se lišily. Pokud v tomto směru není předložen žádný konkrétní důkaz, pak s ohledem na svůj vlastní názor, který samozřejmě nehodlám vydávat za renomovaný, musím konstatovat, že minimálně 2 konkrétní právníci, tedy svědkyně JUDr. Jitka Lenková a já, zastávají názor, podle kterého nemůže být podle našich právních předpisů klient za vydání knihy Mein Kampf odsouzen. V souvislosti se závěry soudu o naplnění subjektivní stránky trestného činu však je třeba poukázat i na další problémy. Soud sám připouští, že s názory blíže neurčených právníků se naprosto různí. Není ovšem jasné, z čeho dospívá k jistotě, že při této různosti by se klient musel setkat s právníkem, který by jej upozornil na hrozbu trestního stíhání, související s vydáním knihy Mein Kampf. Zásadnější ovšem je, že zde soud zcela jednoznačně přehlíží několik základních principů, na kterých stojí trestní právo, a to jednak princip formulovaný do zásady sine lege sine culpa, jednak princip presumpce neviny formulovaný do zásady in dubio pro reo a konečně již standardní požadavek judikatury Evropského soudu pro lidská práva na to, aby v trestním zákoně nejen existovalo ustanovení, které lze vykládat jako zákaz určitého jednání, ale také na to, aby tento zákaz byl formulován dostatečně jasně a konkrétně, aby nevylučoval příliš široký výklad (viz Baskaya a Okçuoglu v. Turecko). Všechny tyto principy spolu souvisí. K tomu, aby bylo možné uznat obžalovaného vinným trestným činem, musí existovat jasný popis skutku, který takovýmto trestným činem je. Dále pak právní teorie i praxe vyžaduje vědomí potenciálního pachatele o zakázanosti tohoto jednání. Přitom standardní interpretace tohoto požadavku vychází z toho, že není naprosto nutné, aby si pachatel byl přesně vědom, jaké konkrétní ustanovení trestního zákona porušuje, ale aby si byl alespoň rámcově vědom toho, že jeho jednání není společensky aprobované, a to do té míry, že je trestným činem. V běžné praxi není obvykle námitka neznalosti práva, resp. nevědomosti o možném trestním stíhání, vznášena, neboť zdrcující většina všech skutků je natolik evidentně společností reprobována, že nelze ani spekulovat o tom, zda si této nedovolenosti byl pachatel vědom. Stěží však lze takovouto presumpci konstruovat tam, kde i sám soud připouští, že mezi "renomovanými" právníky existují v této věci rozpory. Přitom je třeba znovu připomenout, že jméno žádného právníka, který by dal jednoznačně a dopředu najevo, že vydání knihy Mein Kampf může být trestným činem, soud neuvádí. Úvaha soudu o tom, jakým způsobem měl klient postupovat, tedy že měl z množiny existujících právníků vyhledat renomované, s nimi věc konzultovat a teprve poté zvažovat, zda jeho jednání může být trestné či nikoliv, je z hlediska právního státu zcela nepřijatelná. Výsledkem těchto konzultací buď mohlo být ujištění o tom, že skutek nemůže být trestným činem, anebo opačná informace, anebo (to s největší pravděpodobností) informace neurčitá. Soud především naznačuje, že stanovisko jednoho právníka nestačí a pokud si chce kdokoliv být jist, že někdy později soud jeho jednání nebude kvalifikovat jako trestný čin, musí jich obejít více. Kolik přesně (minimálně) se v rozsudku bohužel neuvádí. Zejména soud konstruuje jakési další omezení občana, totiž omezení, spočívající v tom, že nejsou-li si právníci jisti tím, zda určité jednání je nebo není trestným činem, má občan presumovat, že trestným činem být může a takovéhoto jednání se zdržet. To je však v naprostém rozporu s požadavkem na jasné formulování právních předpisů a na jasnou předvídatelnost následků určitého jednání. V tomto směru je jednoznačně povinností státu, aby to, co považuje za nežádoucí, zřetelně popsal a není povinností občanů, aby kontaktovali více či méně renomované právníky a prováděli jakýsi průzkum jejich mínění, když, jak již bylo uvedeno, ani ten nemůže vést k jasné odpovědi. Soud neprovedl ani důkaz zjištěním, zda, případně v kterých zemích, byl Mein Kampf vydán bez negativních následků pro vydavatele či jiné osoby, které se na vydávání podílely. Nelze souhlasit se závěrem soudu obsaženým v prvém odstavci na straně 8 in fine rozsudku, že se tato skutečnost podstaty problému netýká. V rámci komunity, která je obecně označována jako civilizovaná společnost, existují poměrně velmi podobné normativy chování, které se promítají i do trestních zákonů jednotlivých zemí. Pokud nebereme v úvahu odlišnosti úpravy, regulující ekonomické aktivity, případně postihující některé delikty, které se speciálně vyskytují jen v těchto zemích, jde o úpravy poměrně srovnatelné co do vymezení chráněných zájmů. To znamená, že trestné činy proti životu, zdraví, morálce, majetku či veřejnému pořádku apod. v těchto zemích postihují v podstatě obdobné skutky, nezávisle na konkrétním označení trestného činu. Za takovéhoto stavu věci je jistě významným signálem zjištění, že v celé řadě evropských či světových zemí bylo možné Mein Kampf vydat bez jakýchkoliv problémů. Jestliže tedy právní hodnocení zpracované pro klienta nedospělo k závěru, že by tímto vydáním knihy Mein Kampf měla být v ČR naplněna skutková podstata trestného činu a jestliže je tato kniha svobodně vydávána v celé řadě dalších zemí, když naopak jedinou zemí, kde je její vydání ze známých historických důvodů zakázáno, je SRN, pak tyto skutečnosti nutně musí ovlivnit posuzování otázky naplnění skutkové stránky trestného činu, tj. toho, zda si klient byl vědom, že takovýmto jednáním může naplnit skutkovou podstatu trestného činu. V souvislosti se zmíněným Evropským kontextem lze uvést další významný argument. Vydání knihy Mein Kampf je výrazem práva na informace, resp. realizací tohoto práva. To má v rámci Evropské unie v podstatě jednotný výklad, jehož stěžejním principem je ochrana této svobody až na hranici, kdy je z hlediska ochrany jiných práv nezbytné šíření informace omezit. Pokud je ve vztahu ke knize Mein Kampf vnímáno v zemích Evropské unie toto právo tak, že obsah knihy není takový, aby bylo na místě do práva na informace zasáhnout, pak není důvod se domnívat, že v ČR, která se podřizuje jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva, tomu má být jinak. Na závěr této úvahy, týkající se subjektivní stránky, je třeba připomenout, že řešení problému, zda má nebo nemá být Mein Kampf vydán, je klasickou ukázkou činnosti, kterou nepřísluší provádět orgánům činným v trestním řízení. Ve spise je dostatek důkazů o tom, že v celé společnosti panují velmi protichůdné názory na vydání této knihy a v nejlepším možném případě lze říci, že tyto názory jsou ve společnosti zastoupeny v poměru 1:1, spíše se však zdá být, že je více příznivců svobody, tj. přípustnosti vydat uvedenou knihu. Takováto rozpolcenost společenského vědomí je ovšem v příkrém rozporu s principy, na kterých je postaveno trestní právo, resp. sankcionování určitých jednání. Minimálně 50% společnosti jednání klienta vůbec neodsuzuje, a tedy není ani důvod, proč jej sankcionovat a pak také logicky není ani důvod, proč se domnívat, že toto jednání může být trestným činem. Takovým skutkem, jak již bylo naznačeno, může být toliko jednání, které je zcela jednoznačně a nepochybně zdrcující většinou společnosti odsuzováno. S touto výhradou pak souvisí poslední výhrada na adresu úvahy soudu o subjektivní stránce, totiž úvaha o tom, zda ustanovení § 260 tr. zák. je dostatečně jasné a srozumitelné, pokud jde o zákaz, který jím je vyjádřen. Podle mého názoru není. Je zřejmé, že i když to nebylo jednoznačně vysloveno, že diskuse o tom, zda vydání Mein Kampfu má nebo nemá být postiženo podle trestního zákona, by těžko mohla probíhat v té míře, v jaké probíhala, pokud by bylo zcela zřejmé, že, nezávisle na osobním hodnocení jednotlivých účastníků diskuse, obdobné jednání trestným činem je. Tedy pokud by formulace některého ustanovení trestního zákona byla naprosto jednoznačná a nebylo nutné přistupovat k interpretačním pokusům, jaké činí soud v případě klienta. Klasickou ukázkou této opačné situace jsou spory, související s aplikací ustanovení § 187 a) tr. zák., případně celé skupiny ustanovení trestního zákona, postihujících nedovolenou výrobu a držení omamných a psychotropních látek a jedů. V této souvislosti je skutková podstata naprosto zřejmá a přitom se vede velmi ostrá diskuse o tom, zda jinak nesporný skutek má nebo nemá být do budoucna trestným činem. O tom, že trestným činem aktuálně je, ovšem diskutovat nelze. Pokud soud jen připouští možnost, že renomovaní odborníci se v této otázce názorově liší, pak bylo pouhou náhodnou, že věc klienta v rámci přípravného řízení neposuzoval odborník, který má na věc jiný názor než soud, a že věc nesoudili jiní právníci či přísedící, kteří na věc mají také jiný názor než ti, kteří ve věci rozhodovali. Jinak řečeno, o klientovi odsouzení nerozhodovala zjevnost a nespornost jeho skutku a samozřejmě v návaznosti na ní to, zda soud bude subjektivně přesvědčen o tom, že skutek byl spáchán, ale to, zda se dostane do rukou právníků, kteří mají zato, že vydání Mein Kampfu je naplněním skutkové podstaty trestného činu dle § 260 nebo právníků majících názor opačný. To už je v naprostém rozporu se shora zmíněnými principy. 3. Souhlasit nelze se způsobem, jakým soud definuje hnutí, prokazatelně směřující k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásající národností, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Za takovéto hnutí označuje soud fašismus, což je mimo jakoukoliv diskusi, ale jak sám soud přiznává, jde o hnutí existující v minulosti. Dále se však bez jakéhokoliv právního argumentu uvádí, že takovýmto hnutí je zejména antisemitismus. Na straně 9 k tomu pak dodává, že jde o hnutí přesto, že postrádá prvky charakteristické pro politickou stranu či jinou formu organizace. Antisemitismus je např. v Akademickém slovníku cizích slov, Akademia 1998, str. 60, definován jako náboženská, národností a rasová nesnášenlivost, projevující se nenávistí vůči židům. Takovéto postoje, jakkoliv se s nimi obecně jistě nelze ztotožnit, jsou však osobním právem kterékoli osoby. Jakkoli nejsou považovány za pozitivní postoje, na druhé straně ovšem neznamenají, že by dotyčný těmito svými postoji směřoval automaticky k potlačení práv a svobod člověka, hlásal národností, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. To, zda-li své postoje hlásá, nebo se s nimi nesvěřuje, je již individuální záležitost. Antisemitismus nepochybně patří do oblasti postojů obecně označovaných jako xenofobní, kam můžeme bez snahy o jakoukoliv systematiku stejně tak dobře zařadit antiklerikalismus, případně antiamerikanismus či řadu jiných postojů, označovaných předponou anti. Je zřejmé, že pojem "hnutí", uvedený v ustanovení § 260 nelze vykládat tak, že musí jít o jakousi sofistikovanou, vnitřně strukturovanou a organizovanou komunitu, ať již uzavřenou, anebo otevřenou pro další zájemce. Na druhé straně není dost dobře možné dovozovat, že pouhý fakt existence osob s antisemitickým smýšlením lze charakterizovat jako hnutí. O hnutí by bylo možné hovořit v tom případě, pokud by tato komunita, byť jakkoliv neformální, alespoň rámcově sledovala stejný cíl, a to konkrétně cíl směřující k potlačení práv a svobod člověka atd. Je nesporné, že jak ve společnosti v rámci České republiky, tak i v rámci jiných států, existuje řada obyvatel s antisemitickým cítěním. S výjimkou arabských zemí obvykle není tento antisemitismus dáván příliš veřejně najevo, neboť je považován za něco neslušného a nositelé těchto myšlenek se nevyznačují žádnou velkou aktivitou. Není tedy tudíž možné pouhý fakt vědomosti o tom, že část obyvatel je antisemitisticky zaměřená použít jako argument pro tvrzení, že existuje hnutí, jakési nadčasové, nadnárodní apod. Kromě toho, že samozřejmě uznávám existenci takovýchto osob, jde spíše o polemiku s obecným přístupem soudu k tomuto problému. Striktně vzato, tedy z hlediska trestního práva, by muselo být dokázáno, že takovéto hnutí existuje a jak je silné, případně z kolika osob se alespoň orientačně skládá. Pouhý fakt osobního přesvědčení soudu o tom, že mezi běžnou populací existují i antisemité, nedává odpověď na otázku, jestli takto antisemiticky zaměřený je např. každý desátý, každý dvacátý, každý stý, nebo každý tisící občan. 4. Soud se ani nijak konkrétně nezabýval tím, zda vydání knihy Mein Kampf může ve vztahu k těmto amorfním a jen nekonkrétně vymezeným skupinám lidí, působit jako propagace antisemitismu. Z hlediska běžných pravidel dokazování v rámci trestního řízení je třeba namítnout, že v tomto směru se již ocitá soud na poli ryze osobních úvah, o kterých sám říká, že je možné o nich diskutovat donekonečna. Přitom ovšem nenabízí alternativu ve zcela konkrétní argumentaci, která by takovouto diskusi vylučovala. Bez jakýchkoli konkrétních, exaktně vyjádřitelných, a tedy hodnotitelných, argumentů dovozuje soud, že vydání knihy Mein Kampf je trestným činem vzhledem k tomu, že k němu došlo v tomto časovém a uzemním kontextu: Tato konstrukce zákonitě vyvolává otázku, zda-li by vydání Mein Kampf bylo trestným činem, pokud by některá z uvedených okolností neexistovala. Pokud ale soud opírá svoji argumentaci i o tyto "skutečnosti", pak musí být prokázány jako cokoliv jiného, co je oporou pro závěr o tom, že byl spáchán trestný čin. Nic z těchto dramatických tvrzení však není doloženo a může být toliko podkladem pro zmíněnou filosofickou, případně politickou diskusi, ale ne důvodem pro uznání viny trestným činem. Ač bych mohl zásadnějším způsobem polemizovat se závěry soudu, toliko poukáži na to, že nebylo doloženo ani to, že by uvedená kniha sama o sobě vyvolala národností a rasovou zášť v době, kdy byla vydávána, tj. v předválečném Německu. Z výpovědí svědků a z dalších listinných důkazů naopak vyplynulo, že v době jejího vydání kniha nevzbudila žádný zvláštní zájem a zájem vzbudila teprve v okamžiku, kdy se její autor stal říšským kancléřem a fašistická ideologie jako taková ovládla německý stát. Z provedených důkazů lze dovodit, že mnohem spíše než motivací k rasovým či jiným útokům, byla četba knihy nudnou záležitostí, související s ideologickými povinnostmi, obdobně jako to bylo s knihami klasiků marxismu leninismu v ČSSR do roku 1989. Soud nedoložil ani jeden konkrétní případ toho, že by tato kniha, alespoň u jednotlivce, vyvolala národností a rasovou zášť, mající schopnost přerůst i v tzv. pogromy a další protižidovské, případně protiromské akce. V době, kdy soud vyhlašoval rozsudek, již uplynula doba jednoho roku od vydání této knihy v České republice, aniž by byl obžalobou tvrzen a soudem uveden v rozsudku jediný případ, kdy by něčemu podobnému, byť jen ve velmi malém rozměru, došlo v ČR. Ostatně sama obžaloba byla schopna na adresu konkrétního působení této knihy říci pouze to, že je fetiš různých fašistických hnutí. Obžalobou nebyl doložen případ, že by v jiných zemích, kde byla tato kniha po druhé světové válce vydána, došlo v jejím důsledku k nějakému zvýšení antisemitických nálad či antisemitických aktivit. Na základě obecné informovanosti lze tvrdit opak. Kniha zřetelně nezajímá ani obyvatele arabských zemí, kteří se v mnoha případech vyznačují až fanatickým antisemitismem. Z tohoto pohledu tedy zůstává ničím nepodloženo tvrzení, že jsme svědky podobných akcí i v dnešní době. Soud vůbec neuvádí, jaké akce má na mysli a pokud snad jsou míněny pochody skinheadů, pak je jistě věcí soudu, jak je osobně hodnotí, ale z pohledu řady jiných lidí se jeví jako poměrně primitivní provokace osob, které navenek dávají najevo své sympatie k fašistickému státu jako takovému a vyjadřují skutečně rasovou či obdobnou nenávist vůči některým jiným skupinám obyvatelstva. Není ovšem ničím doloženo, že by toto jejich chování bylo motivováno četbou Mein Kampf nebo v důsledku přečtení této knihy zesílilo. U řady účastníků těchto akcí je na první pohled zřejmé, že jen pouhé přečtení této knihy vysoce převyšuje jejich duševní schopnosti o nějakém ideovém vlivu, případně schopnosti obsah knihy reprodukovat již vůbec nemluvě. Poněkud nepochopitelně působí argument, podle něhož je uvedená kniha schopna vyvolat národnostní a rasovou zášť u jedinců nebo skupin, které z nejrůznějších důvodů nejsou schopny uvědomit si nebezpečí spojená s antisemitismem. Zřejmě je tím míněno, že tato kniha může vyvolat antisemitismus u osob, které antisemity nejsou, avšak mohou se jimi stát pod vlivem této knihy, když si neuvědomují nebezpečí s tím spojená. Především je třeba připomenout, že pro toho, kdo je antisemitou z antisemitismu jako takového, žádné nebezpečí nehrozí. On svůj názor vnímá jako správný a objektivně jej nijak neohrožuje. A jistě svůj osobní názor nevnímá jako nebezpečí ani pro společnost a sám o sobě, pokud není provázen aktivitami pro společnost skutečně vážné nebezpečí nepředstavuje, jakkoliv je z obecného hlediska pokřivený. Představa ohrožení určitých skupin obyvatel indoktrinací uvedenou knihou je pak v rozporu s tvrzením, že zde již existuje hnutí, které soud označuje jako za antisemitické. Pokud by chtěl soud dovozovat, že uvedená kniha je způsobilá vyvolat antisemitismus u osob, které až do té doby antisemity nebyly, pak by musel být proveden důkaz tím, že něčeho takového je tato kniha schopna. Je jednou věcí, jestli tato kniha dodává argumenty těm, kteří již antisemity jsou, tedy z hlediska soudu podporuje takovéto hnutí, a druhou věcí je, zda toto hnutí propaguje u osob jiných a dokonce je schopná je názorově ovládnout. O existenci těchto skupin, jejich velikosti, složení či čímkoli podobném však v trestním spise žádné důkazy neexistují. Striktně vzato by tedy bylo možné tvrdit, že tato kniha je schopná podobné názory vyvolat u jednoho člověka z celé populace v České republice, což je jistě důsledek, který je naprosto bezvýznamný, a pokud chce soud či obžaloba tvrdit, že počet těchto lidí je vyšší, pak to musí doložit nějakými důkazy, aby bylo možné s těmito důkazy polemizovat a vyvracet je. S pouhými úvahami soudu se polemizovat nedá, přesněji to nemá žádný význam. Jde jen o výměnu osobních názorů, které jsou bez předložení důkazů nepřesvědčivé. Z hlediska práva na svobodný názor je jistě možné přiznat soudu také právo na to, jak hodnotí situaci v Německu, resp.v Rakousku. Jde ovšem o tvrzení velmi odvážné a opět ničím nepodložené. Nakolik vzrůstá neonacismus v Německu, není žádným způsobem doloženo a jediné, z čeho by bylo možné na tento nárůst usuzovat, jsou zprávy ve sdělovacích prostředcích. Přitom je ovšem zřejmé, že demonstrace neonacistů přitahují sdělovací prostředky více, než např. humanitární akce, takže vůbec není zřejmo, zda neonacismus v Německu stoupá, či zůstává na stejné hranici, projevuje se agresivněji, anebo jaké společensky závadné či vysloveně kriminální aktivity jsou pod tento pojem zahrnuty. V každém případě ale soud nemá k dispozici seriózní podklady a tudíž nemůže argumentovat vzrůstajícím neonacismem v Německu jako s důvodem pro trestní postih klienta. Totéž a v ještě větší míře pak platí pro tvrzení, že v Rakousku je ve vládě Strana Hitlerova obdivovatele. Není jasné, kdo je tímto obdivovatelem míněn, naproti tomu je zřejmé, že předseda této strany Jörg Haider je obecně komentátory označován za populistu, ale pokud mohu soudit, nikde nebylo uvedeno, že by byl obdivovatel Hitlera. Chtěl-li se soud vyhnout jakýmkoliv politologickým či filosofickým diskusím, pak měl jednoznačně a jasně uvést, jakou stranu v Rakousku považuje za obdivovatele Hitlera a z čeho tyto závěry čerpá. 5. Z konkrétních úvah soudu pak je nutno principielně odmítnout úvahu, obsaženou v předposledním odstavci strany 10. Trestný čin podpory a propagace fašismu není ohrožovacím deliktem, musí jít o reálnou podporu nebo propagaci reálného hnutí, nikoli o jakési hypotetické jednání, kterým by snad podle úvah někoho mohl být škodlivý následek způsoben. K obsahu knihy, o kterém se in fine tohoto článku tvrdí, že rozhodně může způsobit ovlivnění někoho, míněno zřejmě myšlenkami antisemitismu atd., je třeba říci, že opět nejsou doloženy žádnými reálnými argumenty. Zůstává opět pouhou akademickou diskusí, zda podle něčího přesvědčení tato sedmdesát let stará kniha, která zřejmě nikoho podstatněji neovlivnila ani v době svého vydání ani v pozdějších letech, je nyní schopna někoho reálně ovlivnit, propagovat hnutí uvedená v § 260 tr.zák., anebo jde pouze o možná lidsky pochopitelnou, ale z hlediska trestního práva irelevantní obavu soudu. 6. Součástí skutku mělo být i to, že klient na přebal knihy navrhl umístění zlatého nápisu psaného švabachem "Adolf Hitler Mein Kampf" a pod něj umístění zlaceného znaku strany NSDAP - orlicí, držící ve spárech věnec s ratolestmi s uvnitř umístěným pravotočivým hákovým křížem. Je zřejmé, že tento dílčí skutek je součástí celého skutku kvalifikovaného jako trestný čin dle § 260 tr. zák. V této souvislosti byly předloženy publikace, které obsahují obdobné nacistické symboly a dokonce, pokud jde o svůj obsah, by mohly být vnímány jako propagace fašismu. Soud tuto obhajobu považoval za zavádějící, neboť jde podle jeho názoru o knihy ryze odborné nebo popisující události 2. světové války či osobnosti Hitlerova Německa a jsou opatřeny materiály činící z nich skutečný historický dokument. Již odborná diskuse o tom, co je historický dokument, případně co není, působila v rámci trestního řízení poněkud komicky. Je vcelku irelevantní, co si odborná veřejnost pracovně definuje jako historický dokument a jaké atributy podle nich historický dokument musí mít. O žádný terminus technicus nejde, což ostatně uvedl i svědek PhDr. Otakar Chaloupka. Je ostatně vyloučeno, aby o tom, zda dochází k naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 260, rozhodovalo to, zda inkriminovanému textu předchází něco, co považuje několik odborníků za atribut historického dokumentu, například zda takovýto materiál má rejstřík atd. V rozsáhlém exposé soud dovozuje, že samotný text Mein Kampfu je způsobilý vyvolat či podporovat antisemitismus a v přímém rozporu s těmito úvahami pak uvádí, že pokud by kniha byla historickým dokumentem, tj. obsahovala stejný text, ale doprovázený komentářem, rejstříkem atd., pak by nebyla způsobilá vyvolat tento následek. Pokud chtěl soud tímto způsobem argumentovat, pak měl uvést, jakým způsobem případný komentář nebo rejstřík, vysvětlivky pod čarou atd. mohou ovlivnit ty skupiny obyvatel, o kterých hovoří, že např. nejsou … schopny uvědomit si nebezpečí spojená s antisemitismem. Lze pochybovat o tom, zda po připojení rejstříku by si ona hypotetická komunita nebezpečí antisemitismu uvědomila. Pokud argumentace poukazující na to, že kniha není "historickým dokumentem", měla být akceptována, pak s ohledem na generální prevenci, která je součástí každého trestu, by mělo být uvedeno, jak rozsáhlý tento komentář má být, případně kdo by jej měl zpracovat a kdo rozhodne o tom, že jde skutečně o komentář tvořící z pouhého historického faktu, tj. knihy Mein Kampf, v očích blíže nespecifikované skupiny odborníků zmíněný "historický dokument". Zdá se být ovšem nepřijatelné, aby o naplnění skutkové podstaty trestného činu rozhodovalo pouze to, zda jinak závadný text bude doplněn "vědeckým" komentářem. 7. Při výčtu vad rozsudku je nutno zmínit i nepřiměřenost trestu, nezávisle na obhajobě, poukazující na to, že skutek není trestným činem. I v tomto směru je navíc rozsudek zcela nepřezkoumatelný. Bez jakéhokoli vysvětlení a bez uvedení postupu, kterým soud ke svému závěru dospěl, je tvrzeno, že peněžitý trest ve výši 2,000.000,- Kč soud uložil s ohledem na hrubý zisk klienta z prodeje knihy Mein Kampf. Podle soudu pro uložení tohoto trestu svědčí obrovský náklad do tisku v počtu 100.000 výtisků, který byl obžalovaným "vržen" na knižní trh v …jasné souvislosti s počátkem mediální kampaně, které z vydání této knihy učinila nechutnou senzaci, jíž obžalovaný využil k získání majetkového prospěchu bez ohledu na své původní tvrzení, že pro tento historický dokument považoval původní počet 6.000 ks za problematický, ale i předběžné kalkulace zisku (bez daně z příjmů ) obsažené ve spise. Především je třeba poznamenat, že klient knihu uvedl na trh prokazatelně jako historickou reálii či historický dokument, nezávisle na tom, co tímto nedefinovaným pojmem míní blíže nedefinovaní odborníci a skutečně využil toho, že po počátečním nezájmu začal být o knihu větší zájem. Činil tak v době, kdy i ze strany státních orgánů bylo dáváno na srozuměnou, že proti vydání této knihy není žádných výhrad a je věcí osobního posouzení, zda šlo o nechutnou senzaci či senzaci bez tohoto přídomku. V každém případě tuto senzaci nevyvolal klient. Významné však je, že soud vychází při úvaze o výši trestu z hrubého zisku, nadto ještě ze zisku, který byl kalkulován a vůbec nepřihlíží k tomu, že podstatná část tohoto dotisku byla policejními orgány zabavena. Vůbec nijak se soud nezabýval ani reálnými náklady, a tedy čistým ziskem před zdaněním. Přitom je zřejmé, za jakých okolností lze ve smyslu § 53 odst. 1 peněžitý trest ukládat. Ze všech uvedených důvodů, avšak zejména s poukazem na nepřezkoumatelnost některých částí rozsudku, tedy navrhuji tak, jak je na počátku tohoto odvolání uvedeno. JUDr. Tomáš Sokol obhájce obž. Michala Zítka |