10.9.-15.9. 2001

ARCHIV

Osobní poznámky na okraj americké tragédie

Tak bestiální činy, jako poslední série teroristických útoků na USA, útočí na city. Kriticky myslící člověk se instinktivně brání takové vichřici emocí, má pochopitelnou touhu uchovat si odstup a nadhled, vyjádřit pochybnosti atd. Je to legitimní, a stejně legitimní je se o ty pochybnosti přít.

Navíc se skoro samy od sebe vnucují sugestivní otázky: ovšem, je to strašné, ale vždyť třeba v Africe umírají skoro bez povšimnutí desetitisíce lidí v kmenových genocidách nebo jen nemocemi a hladem - aniž bychom tomu dokázali zabránit. A jejich smrt se nás nedotkne, protože není provázena mediálním kraválem.

Taková sugestivní otázka dává příležitost k verbálnímu humanistickému baletu a prázdné dialektice. Nechci se vykrucovat, moje odpověď bude přímá a brutální.

Když někomu umře dítě, zdrtí ho to podstatně víc, než když umře podobné dítě někde na druhém konci světa. Přitom obě ty děti mají před Bohem stejnou cenu. Nikdo však nebude postiženému vyčítat, že se chová sobecky.

Mám ke Spojeným státům zvláštní vztah a nemyslím si, že bych byl ve své generaci sám. V době, kdy jsme byli vydáni na pospas ruským stavitelům té nejspravedlivější ze všech babylonských věží, co jich kdy bylo započato, jsme je brali jako staršího bratra, který pro nás v tuto chvíli sice nemůže nic udělat, ale jak to jen trochu půjde, pomůže nám. Což se taky stalo. Znamenaly jistotu, že svět ještě nestojí na hlavě. Prožívali jsme jejich úspěchy i neúspěchy. Radovali jsme se, když Kennedy zatnul drzému gaunerovi z Kremlu tipec, a truchlili jsme, když ho zavraždili. Těšili jsme se, když Američané stanuli na Měsíci (u nás se tenkrát už rozvalovala ruská soldateska) a skličovala nás porážka ve Vietnamu. Tak, jako Rusům, i když bych k nim byl rád spravedlivý, nemohu nikdy zapomenout, jak se u nás chovali od roku 1945 do perestrojky, nikdy nezapomenu, že pro nás USA byly i v těch nejhorších dobách světýlkem na konci tunelu.

Jsme se Spojenými státy spjati tisíci nitkami naděje, která se naplnila. Proto pro mne smrt tisíců lidí ve WTC znamená nekonečně víc než smrt desetitisíců Afričanů. Ve světě je nepřeberné kvantum utrpení a jen Bůh k němu dokáže mít docela spravedlivý, vyrovnaný vztah. Pokud se některý smrtelník tváří, že dokáže milovat všechny, kteří o to prosí a kteří si to zaslouží, lže.

Kritizoval jsem Spojené státy ze jejich politiku v Jugoslávii. Budu je kritizovat dál, považuji tuto politiku za nešťastnou a chybnou. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že by byla zločinná. A navíc tato kritika nic nemění na mém selektivním a nespravedlivém vztahu k první demokratické velmoci světa. Lidská láska je vždycky nespravedlivá a selektivní. A já miluji Ameriku. Anglicky se to řekne - pokud se nemýlím, ve škole mne učili jiné řeči - I like America.

15. září 2001