3.9.-12.9. 2001

ARCHIV

Lidská práva po 11. září 2001

Lidská práva se historicky objevila jakožto reakce na zneužití moci absolutními panovníky během 18. století, i když jejich zárodek můžeme vypozorovat mnohem dále v koncepci přirozeného práva v dílech Grotia, Augustina a Cicerona i třeba v římském právu. Pojem lidských práv se však v průběhu 20. století poněkud proměnil. Na jedné straně se lidská práva stala obranou proti všeobjímajícím ideologiím (fašistickými, nacistickými či komunistickými), na straně druhé na ně kladli důraz neoliberálové v čele s Hayekem, prosazující volnou ruku trhu a minimalizaci zásahů státu do (ekonomického) života. Všechny tyto koncepce mají jedno společné: hlavním nebezpečím pro člověka (jedince) je stát (společnost).

Je tedy možné, že o člověka bude dobře postaráno, uchráníme-li ho před absolutním monarchou, před totalitními ideologiemi a před státním dirigismem? O tom, že tomu tak být nemusí, psal před časem v Listech prof. Jiří Boguszak z Právnické fakulty UK: "Moderní právo […] stále reaguje na situaci, kdy stát byl monopolní mocenskou organizací. Lidská práva a základní svobody jsou pojaty především jako zábrana vůči státní moci. […] V postmoderní situaci se postavení státu značně změnilo, ale reflexe změn je v právní nauce dosud zastoupena jen menšinově. […] Zatímco v právnických učebnicích, odborných studiích a médiích stále převažuje důraz na ochranu jedince proti státu, veřejné mínění již pochopilo, že stát přestal být pro občana hlavním nebezpečím. Stát vyklízí pole a jedince počínají ohrožovat a ujařmovat jiné mocenské subjekty. […] volání po bezpečnosti není zaměřeno na ochranu proti státu, ale proti [organizovanému] zločinu."

Dnešní demokratické státy nemají takovou moc nad svými obyvateli jako měly třeba před sto lety. Rozšiřování katalogu lidských práv a jejich stále účinnější ochrana nezávislými soudy, ať už národními nebo nadnárodními, poskytla člověku větší ochranu před mocí společenství. Důsledkem omezení možnosti státu zasahovat do sféry jednotlivce je však také oslabení jeho schopnosti dostát svým závazkům, které na sebe bere tím, že svým občanům garantuje různá práva a svobody. Na mezinárodní scéně začínají být státy vytlačovány jinými mocenskými organizacemi.

Bezprostřední ohrožení však dnes představuje především organizovaný zločin. Ten profituje právě z nevídaného zajištění práv a svobod jednotlivce v dnešním světě, aniž by za to platil stejnou mincí, tedy respektováním práv a svobod druhých. Potíže nastávají zejména tam, kde se při ochraně práv zapomíná na uměřenost. Žádná práva není možné absolutizovat. Ani to nejzákladnější, právo na život, není právem absolutním, vynutitelným vždy, všude a vůči všem. Většinou je to však právě stát, který uznává práva svých občanů absolutně (zde tedy zákaz trestu smrti). Naopak jednotlivcům právo zbavit druhého života v určitých relativně přesně stanovených případech zůstává (např. nutná obrana).

Na první pohled může být vše v pořádku a v souladu s liberálními principy. U jiných práv, než je právo na život, však může být ona uměřenost narušena. Velký počet chart a deklarací se zabývá právy obviněných na spravedlivý proces a práv odsouzených na důstojný pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody. V tomto případě je však více než zřetelně cítit, že stát se v tomto případě oslabuje až příliš. Jestliže stát na sebe vzal, jak píše Locke, úlohu ochránce životů, svobody a majetku, musí tak učinit pouze v míře, jaké je schopný tuto ochranu zajistit. Jde totiž o spojité nádoby. Čím dokonalejší bude zajištění práv obviněných, tím pravděpodobnější bude, že nebude nikdo neprávem omezován ve své svobodě, což je zajisté v pořádku. Na druhou stranu bude také složitější potrestat zločince. Problém je o to nesnadnější, že stát chrání před zločinci celou společnost, a měl by tedy (v duchu konzervatizmu) brát ohledy především na les jako celek, na druhou stranu se při této činnosti zavazuje neublížit (v duchu liberálního individualismu) ani jednomu stromu.

Stát zde tedy musí hledat vhodný kompromis mezi zvýšením účinnosti boje se stále mocnějším protivníkem (organizovaným zločinem, terorismem zvláště) a zvýšením rizika ohrožení či poškození práv jedince. Absolutizace jednoho či druhého zajisté není dobrá, je třeba neustále vážit, odkud hrozí lidem větší nebezpečí: zdali od státní moci či od spoluobčanů.

Jiří Kmec kmec@email.cz