3.9.-10.9. 2001

ARCHIV

Zatímco český tisk výročí madarské revoluce pravidelně ignoruje, zaregistrovali letošní nekulaté výročí srpnové invaze do ČSSR z roku 1968 v maďarském konzervativním listě Magyar Nemzet. Záležitost je pro Maďary bolestná, protože z vůle moskevského centra a na rozkaz maďarského bolševického vedení se invaze musela zúčastnit i symbolická maďarská vojenská jednotka.

György Pihál

Napochodovali jsme

Před třiatřiceti lety, jednadvacátého srpna 1968 převálcovaly jednotky Varšavské smlouvy v ušlechtilé jednotě kompletně celé Československo, od Haliče po Slezsko, tak jak bylo. Ve vznešené armádě byli účastni i maďarští hrdinové, dodnes bychom se za to měli stydět. (Za maďarskou stranu zorganizoval zájezd soudruh János Kádár, dnes kandidát na pomník.) Událost překvapila jen hlupáky, tak pěkně organicky zapadala do procesu houbovitého měknutí mozku, kterému se říkalo komunismus.

Tehdejší Népszabadszág, který v záhlaví neustále navrhoval proletářům celého světa, aby se spojili, dal v celostránkovém stranickém komuniké všem nám milovaným na vědomí, že k invazi došlo jen a výlučně v zájmu československého lidu, i když ti chudáci o tom nevěděli. Žádné velké střílení se ostatně nekonalo, československým vojákům vzali pušku a civilistům řekli, držet hubu, tady je lidová demokracie, kuš. Bylo hezké léto, já jsem právě tenkrát narukoval, ovšemže jen sem, do Maďarska, ale i to bylo v té době právě dost. V kasárnách bylo cítit takovou nějakou bezradnost, dokonce i v rotmistrově hulákání se choulila pochybnost, je-li to pro nás dobré, když jedeme k Čechoslovákům, o nichž se říkalo, že jsou naši přátelé, na housenkových pásech a ne v atobuse Ikarus s motorem vzadu. Trapné, žalostné a hnusné sebeospravedlňování zaplavilo veřejný život, pitomí straničtí tajemníci a ještě pitomnější novináři se pokoušeli vysvětlit pekaři z Budafoku a moštaři ze Zalaszentgrótu, proč je pro nás důležité, aby i v Brně udával tón Brežněv a ne Dubček.

Od té doby uplynula třetina století, ale já ještě pořád slyším zmatené koktání komentátora, jak se potil na obrazovce v tom vedru z konce srpna. Dodnes cítím pach jeho potu.

Magyar Nemzet 21. srpna 2001