3.9.-10.9. 2001

ARCHIV

Podraz

Protestující dovozci automobilů a provozovatelé autoškol mohou mít v lecčems pravdu: zákaz dovozu ojetých automobilů starších než pět let do země, kde na silnicích kralují patnáct let staré škodovky nedává valný smysl; taky se zdá, že ministr dopravy docela vypadl ze své - přiznejme že krajně obtížné - role. Nicméně: demonstranti zvolili silovou a krajně bezohlednou formu protestu. Znepříjemnili život spoustě lidí, které měli nechat na pokoji. Snažili se vládě nadiktovat personální obsazení ministerstva dopravy. V takové situaci měla vláda z důvodů zcela zásadních ukázat pevnou ruku. Vyjednávat ano, ale teprve tenkrát, až budou blokády bez všech dalších podmínek ukončeny.

Vláda ovšem selhala, stejně jako před pár lety Klausův kabinet v konfrontaci s železničními odbory. Pro spravedlnost třeba dodat, že vlastně ani nedostala šanci. V okamžiku, kdy hrozilo, že se blokády protáhnou do příštího dne, nastoupili samozvaní spasitelé. Nejprve začala se stávkujícími jednat Unie svobody, žalobníčci z Bruselu a u Freedom House. Pan Pilip a čtyřkoaliční stínový ministr dopravy. Pak vyrukoval těžký kalibr, prezidentský kandidát Petr Pithart - zřejmě aby v duchu svého velkého vzoru, generála Svobody, zabránil nedozírným následkům. Rozehrál vysokou hru, bohužel ve chvílích, kdy netrpělivě čekal na ministra Schlinga, aby společně zabudovali poslední šroubeček do velkolepé konstrukce sociálního smíru, podepisoval kýženou dohodu s ministrem v parlamentu místo něho prohnaný lišák Klaus. Pithart ostrouhal mrkvičku a teď se s vehemencí Járy Cimrmana marně domáhá autorských práv na uloupený vynález.

Ve skutečnosti se ani on, ani další smiřovači nemají s čím chlubit. Způsob, jakým byly zažehnány dopravní blokády, je klasickým příkladem toho, jak se prokousáváme k nedozírným následkům tím, že se jim za každou cenu snažíme bránit. Veselí chlapíci, rozverně povykující před úřadem vlády "ať žije bordel", teď vědí, že mají zelenou. Vláda se opět prokázala neschopnou čelit masívnímu vydírání, které kašle na pravidla slušnosti (jde přece o naši spravedlivou věc!). A i kdyby se byla chtěla opřít, má za zády opozici, která za všech okolností - i tehdy, když se to zjevně nesmí - nemyslí na nic jiného, než jak ji převézt. Nikde ani špetka toho, čemu se říká státotvornost. Česká politická scéna se předvedla jako parta podrazníků, kteří si jdou vzájemně po krku a dokážou táhnout za společný provaz snad jen tehdy, když jde o platy a imunitu.

Ustupování vyděračům navíc prohlubuje faktickou nerovnost mezi občany. Stačí dvacet šikovně rozestavěných kamionů, aby ochromily dopravu v celém hlavním městě. Mají takové možnosti učitelé a zaměstnanci finančních úřadů? A co policisté, kteří ze zákona nesmějí stávkovat? A co lékaři, kteří by sice směli, ale, jak ukázaly na stávky, jež provázely šplh dr. Ratha do křesla presidenta lékařské komory, si to z morálních důvodů a kvůli reakcím veřejnosti nemohou příliš dovolit? Česká společnost znovu obdržela jasnou zprávu: slušnost se nevyplácí! A běda těm, kterým nezbývá, než se chovat slušně.

Čeští politici ve spolupráci se zástupci pracujících učinili další výrazný krok směrem k africkým pralesům.

10. září 2001