16.7.-24.7. 2001

ARCHIV

Mindráky národní pýchy

Většina nezaujatých pozorovatelů, kteří dnes bilancují tři roky sociálnědemokratického vládnutí, dává najevo jakési zdrženlivé uspokojení: vláda předá napřesrok zemi zřejmě v trochu lepším stavu, než v jakém ji převzala. Tomu v létě 1998 věřil jen málokdo. Jiná otázka je, jak se vládě dařilo a daří zajišťovat demokratické uspořádání České republiky zahraničně politickými vazbami. Pro malý stát v potenciálně nebezpečné geopolitické oblasti je to dosti podstatné.

I tady dlouho bylo na první pohled všechno v pořádku. ČR se stala členem NATO. Díky tomu, že se i v Německu chopili vlády sociální demokraté, podařilo se otevřené otázky minulosti takřka dokonale zamést pod koberec. Zbytkový německý neklid kanalizují různá potěmkinská "diskusní fóra". Navíc česká diplomacie obratně využívala potíží, které Německu vznikly s vyplácením odškodného obětem nucených prací.

Tato idyla je teď v troskách. Na počátku byl chybný odhad situace: přesvědčení, že vůči malému Rakousku lze provozovat indolentní a agresívní politiku. Jenže Rakousko je pořád ještě silnější než my. Je navíc členem EU a bude spolurozhodovat o našem přijetí. Zároveň jsou Rakušané malý národ, vystresovaný z doby, kdy byli po dlouhá desetiletí vydáni všanc ruskému impériu. Nadutá a bezohledná politika Ruska a jeho satelitů se zhmotnila v atomových monstrech, budovaných se zavilou zlomyslností poblíž rakouských hranic. Odtud i odpor vůči atomové energii: záležitost politická,nikoli technická; navíc má mocný iracionální náboj a vytváří národní jednotu. Bezohledná populistická politika Svobodných dbá o to, aby stres neslábl, protože je motorem jejich politického úspěchu. V pozadí je přitom ještě otázka prezidentských dekretů - zase složitější o to, že i Rakušané mají jakési ne zcela dořešené problémy se svou minulostí.

Temelínský konflikt teď nabyl takřka kosmických rozměrů. Vláda SRN se nejen přidala k Rakousku, ale navíc dosti tvrdě vyzvala svůj český protějšek, aby temelínskou elektrárnu neuváděl do provozu. Zatímco otázka neuzavřené minulosti nechává německé zelené fundamentalisty v klidu, ve všem, co se příčí jejich utopickým ekologickým představám, neznají bratra. Přitom Zemanova vláda má zrovna v této věci omezený manévrovací prostor: přistoupit na německý požadavek by pro naši ekonomiku znamenalo zjevně velké potíže, a navíc, iracionálním požadavkům se nemá ustupovat. V temelínské patálii je nám taky to, na které straně jsme stáli ve druhé světové válce, jaksi na kočku.

K dovršení všeho neštěstí se česká zahraniční politika neuvěřitelně zapletla do záležitosti s omezením volného pohybu pracovních sil. Zatímco Maďarsko a Slovensko střízlivě zvážily svou pozici a kapitolu uzavřely způsobem, který jim umožnil zároveň přijmout nevyhnutelné a zachovat si tvář, česká vláda i zde bojuje za ohroženou národní suverenitu. Ale i kdyby chtěla couvnout a začít uvažovat střízlivě a věcně, je v pasti opoziční smlouvy: a ODS jí oplatí stejně populistickým tlakem, jaký ČSSD vyvíjela na pravici v době jednání o českou-německou deklaraci. Součinností obou opozičně smluvních partnerů se roztáčí malström nacionálních mindráků.

To ale ještě není všechno: Ministr Kavan nyní na této bázi zformoval skutečnou Národní frontu, a to poprvé od Listopadu včetně komunistů. Čtyřkoalice se bez nejmenšího náznaku odporu zapojila a Hrad se zatím soustřeďuje na malicherné tahanice o osoby velvyslanců.

Tvrdý postoj Zemanovy vlády je prosaditelný jen tehdy, když si ČR získá mocného patrona. Tak uvažují ODS a komunisté. ODS se mylně domnívá, že by jím mohly být USA. Komunisté dobře vědí, že to může být jedině Rusko. Mají před našimi dědici národně socialistických tradic tutéž výhodu politického realismu jako před únorem 1948. Tenkrát národní socialisté chtěli učinit se Stalinovou podporou z ČSR zprostředkovatele mezi Západem a Východem. Komunisté chtěli se Stalinovou podporou učinit z ČSR kolonii bolševického Ruska, a to se jim taky povedlo.

MfD 24. července 2001