16.7.-21.7. 2001

ARCHIV

Chvála čechooptimismu

Martin Komárek kritizuje v článku "Do Evropy třeba i po kolenou" (MfD 14. 7. t.r.) zcela oprávněně odéesácký "eurorealismus". Snaží se dobrat jeho kořenů a v té souvislosti píše: "Letošní eurorealismus i 83 let starý čechooptimismus mají zjevně týž kořen: národní obrození. Češi a Moravané byli v devatenáctém století naprosto na okraji dění politického, vědeckého i uměleckého. Svou podprůměrnost si kompenzovali mýtem o dějinném poslání."

Tento příkrý odsudek je ovšem nespravedlivý hned v několika ohledech. Česká společnost byla v druhé polovině osmnáctého století v krajně zbědovaném stavu. Na jedné straně masa většinou venkovského obyvatelstva, které se sotva vymanilo z nevolnictví, na druhé několik intelektuálů, kteří si dali za cíl pomoci mu tím, že je - a taky sebe - přetvoří v moderní politický národ. Díky neokázalému a vytrvalému úsilí několika generací, provázeného mnoha peripetiemi, se to nakonec kupodivu v zásadě podařilo.

Všichni ti lidé věřili v "dějinné poslání". Bez víry v dějinné poslání se nedá pracovat. Dějinné poslání, ve které věřili, nebylo být nadprůměrnými, být uprostřed, být jedničky. Nýbrž uvádět v život humanitní ideály, jež se zhmotní v demokratickém uspořádání vlastních věcí. Poslání, na němž není nic "specificky českého", ale které sdílíme s ostatními národy a uskutečňujeme je, protože jinak to ani nejde, po svém. Kdo jen trochu pozorně četl Masaryka, musí o tom vědět. Tak vznikalo národní společenství, jehož smyslem nebylo být prvním mezi všemi, ale jen a pouze být užitečným pro ty, které sdružuje: poskytnout jim volné místo, svobodnou možnost uskutečnit to, proč jsou na světě. Svoboda vzniká kritickým navazováním na předchůdce: tak Havlíček kritizoval ufňukané biedermeierovské vlastenectví J. K. Tyla, prázdné všeslovanství Jakuba Malého, planý radikalismus "radikálních demokratů". Masaryk Rukopisy a rituální pověru. Rádl národnostní útisk v ČSR.

Nedělejme si o sobě zbytečné iluze. I dnes jsme spíše na okraji dění politického, vědeckého i uměleckého. I dnes, mírně řečeno, nijak netrčíme nad průměr. Není toho ani zapotřebí. Je jen zapotřebí to vědět, nesnažit se mermomocí být něčím, čím být nemůžeme, nebo si snad dokonce namlouvat, že tím, čím být nemůžeme, už jsme. Díky drobné práci mnoha lidí, kteří tu byli před námi, máme dnes nejen právo na existenci, které nikdo nemůže zpochybnit, ale taky šancí, již nám nikdo nevezme. Naše národní budoucnost je přes všechny regresy a peripetie otevřená - dobrému i zlému. A jsme nejen schopni s naším okolím soutěžit, ale - a to hlavně - jsme schopni si s ním rozumět.

Josef Jungmann, kterého Masaryk tvrdě a asi i trochu nespravedlivě kritizoval, kdysi, v dětských dobách národního obrození, napsal: "K posledku, jakkoli pilni a snažni o zachování a zvelebení všeho, což od Boha nám dáno, výše nad možnosti se nepneme a přejíce sousedům, mají-li jaké nad nás domnělé přednosti, svým tichým, jistým krokem k vrchu a dokonalosti se blížíme." Tento "čechooptimismus" se v podstatě osvědčil.

22. července 2001