|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
9.7.-14.7. 2001 |
ARCHIVEmanuel Rádl o náboženstvíJsme děti osvícenství; děti husitství; jsme však potomky katolictví středověkého jako starověkého. Na těchto předpokladech jsme stavěli dnešní své ideály; zajisté i kritikou a bojem, ale přece jen kritikou právě těchto předpokladů, které dosud v našich názorech zanechaly zřetelné stopy. Toto navazování na minulost se zásadně liší od toho pojetí, které vyčítám z většiny našich spisovatelů o této otázce, které věří v jakési uměle sestrojitelné náboženství, v náboženství přirozené, citové, v náboženství, které nikdy nikde neexistovalo, leda ve fantazii Rousseauově; domnívají se, že lze vedle sebe postaviti Husa a Laotse, sv. Františka z Assisi a Buddhu, bibli a vědy, Krista a Konfucia, a z této podivné sbírky prázdných jmen udělati novou víru. Trvám, že to jest principiálně pochybené bolševictví; bolševictví proto, že sestrojuje sociální zjev in abstracto na papíře, nedbajíc na to, že náboženství jsou u nás daná, dnešní, vládnoucí náboženství; od těch musí naše reforma vycházet… …Katolictví podávalo druhdy svojí propracovanou organizací, pevnou dogmatikou, učením o autoritě písma a církve, o rozdílu mezi církví učící a věřící a svojí metafyzikou, systém, v jehož rámci nebylo místa pro diletantské zahrávání s vírou. Náboženských diletantů v středověku nebylo. Byli kacíři, byli nevěřící, byli rouhači, ale nebylo lidí, kteří by vyznávali sami nevědouce co a kteří by věřili v boha bez konkrétní formy víry. Reformace však po prvé ve velkém otřásla jistotou církevního učení, přiznavši každému jednotlivci právo, vykládati si Písmo po svém, zdemokratizovala, ale zároveň podlamovala půdu každé autoritě, dobré jako špatné. Teoreticky reformační úsilí znamená, že se hierarchie církevní neosvědčila; prakticky však se odtud odvozuje důsledek, že nepotřebujeme vůbec učitelů a vůdců v náboženství, že si stačíme každý sám se svým laickým rozumem. Teoreticky se zavrhovalo katolické pojetí tradice; prakticky naší náboženské minulosti, tj. křesťanství se vůbec upírá zvláštní význam pro nás vedle moderní filosofie a vedle věr pohanských. Teoreticky se zavrhovaly určité nauky katolické; prakticky však proti dogmatismu znamenává myšlenku, že vyznání vůbec není zapotřebí a že každá odbornější náboženská filosofie je eo ipso falešná a že náboženství si dovede sestrojiti každý a co nad jeho síly jest, to že už je falešné. Slovem, revoluce protikatolická vedla a vede dosud namnoze k náboženskému bolševictví, které upírá všechen význam minulosti, tradici, organizaci, odbornosti a toto náboženské bolševictví, vzniklé z mechanické negace katolictví, je znakem dnešního náboženského diletantismu… Je tedy viděti, jak moderní diletantství náboženské povstalo. Vzbouřili jsme se proti autoritě a žijíce v stálé negaci autority, která se neosvědčila, hledáme si pomoci každý jak dovede sám: žádná autorita vůbec, žádná metafyzika vůbec, žádná organizace vůbec! Podobným strachem ze všeho, co jest dáno, prošla francouzská revoluce z jakobínství, viděli jsme ji také u nás po válce ve strachu z "rakušáctví" a v přemrštěné nedůvěře ke každé vládě vůbec… Toto diletantství jest mnohem horší než ateism, protože jest afilosofické, ke všem jemnějším problémům lhostejné, nábožensky mrtvé, ačkoliv pořád mluví o zbožnosti, o hloubce náboženského citu a o filosofickém tajemství… Zvláště se nám nechce uznati prostou pravdu, že náboženství pro nás znamená křesťanství as z veliké části církevní křesťanství; chceme potlačiti tento nepříjemný fakt tím, že se stavíme do pózy zakladatelů nového, lepšího náboženství odpovídajícího naší národní povaze (o níž nic nevíme), náboženství filozofického (a o filosofii rovněž nic nevíme)… Není pochyby, že naše minulost jest plna lidských chyb; ale jest i plna pravdy a jest jedinou základnou, na níž se může rozvíjeti pravda dnešní. Nedoporučuji tím dokonce slepou víru v autority, ale bez kritické víry v autority není náboženství. Je-li vůbec nějaký náboženský instinkt člověku vrozen, jest tak neurčitý, že o něm nelze ničeho říci; ba ani o tom, existuje-li vůbec či nic, nedovedeme pověděti nic určitého; jak by bylo lze vzíti tuto hypotetickou mlhovinu za základ denního náboženského života! Všechno, co nábožensky máme a známe, zdědili jsme od předků, naučivše se tomu od rodičů, ve škole, od soudruhů, z knih, v kostele a konec konců od velkých tvůrců naší víry. Jedině z milionů lidí jeden dva a vlastně ještě méně jednotlivců dovedli přispěti něčím novým, co však sami nepokládali za nové, nýbrž za dávno známé a prosté. Nemůžeme jinak žíti než navazováním na minulost; největší část našeho života opakujeme jen to, co stvořili naši předkové: naše řeč, náš kroj, naše obydlí, naše politické, literární, vědecké názory jsou z více než 99,9% určovány minulostí; kolik nových slov, vazeb, nových politických myšlenek každý z nás objeví? A v náboženství není jinak; i tu až na nejnepatrnější část, všechno, co věříme a nevěříme, jest dědictvím předků… Jest pochopitelno, že staré autority náboženské jsou otřeseny; nezachraňujme jich a nenuťme ani sebe samých ani nikoho jiného, aby věřil něčemu, čemu věřiti nemůže a nechce; naopak, nevěří-li, vyvoď důsledky - ale autoritu odbornictví musíme zachraňovati a musíme cvičiti vlastního ducha tak, abychom vycítili, nač stačíme a nač nikoli. Také náboženství má své odborné problémy, o nichž mohou rozhodovati jen lidé k tomu praxí a vzděláním kvalifikovaní. Nám ostatním nelze než respektovati jejich odborný soud. Tento respekt neznamená slepou víru; žádný odborník není neomylný a žádnému se nepodrobíme bez kritiky. Nedovedu vystihnouti krátkou formulí, jak spojiti vlastní neodvislost s respektem k autoritě odborníka, ale vidím, že právě lidé, kteří mají smysl pro vedení odborné, jsou velice nezávislí, kdežto lidé, kteří si o všem rozhodují sami, opakují obyčejně jen povrchně cizí úsudky… Není požadavkem náboženské snášenlivosti, býti stejně objektivní k budhismu jako ku křesťanství? Této liberalistické snášenlivosti, zdánlivě tak spravedlivé, schází však jedna vlastnost, nezbytná pro toho, kdo chce rozsuzovati mezi spornými ideály: kdo jest k náboženství lhostejný, ten sice může říci, že jest budhismus roven křesťanství, ale praví tím jen, že ani jedno ani druhé jej nezajímá. Rozhodnouti mezi nimi může ten, kdo v nich hledá pro sebe vodítko v životě, kdo jich chce potřebovati. Jen kdo sám věří, chápe víru druhého člověka a může ji oceňovati. Pro věřícího však není budhismus roven křesťanství: pro věřícího budhistu jest jeho náboženství lepší a pro věřícího křesťana opět křesťanství, a našinci nezbude než se rozhodnouti pro jedno a proti druhému. Pokrok v náboženství, 1924 |