2.7.-7.7. 2001

ARCHIV

Češi si fandí, Evropa je skeptická

Každý národ - zvláště národ v obtížné historické pozici a zejména pak národ malý a slabý - si rád trochu přikrašluje své nesnadné postavení. Tak vznikají moderní národní mýty. Když se pak pod hrubým tlakem skutečnosti hroutí, vedou národní společenství k neracionálnímu jednání: podobně se chová dítě, když mu berou oblíbenou hračku.

Jeden z nejvýraznějších novodobých českých mýtů je přesvědčení o tom, že jsme mezi válkami patřili mezi deset nejvyspělejších zemí světa a zejména že jsme byli - hlavně díky této civilizovanosti, jíž jsme vysoko převyšovali všechny naše sousedy - miláčky Západu. Obojí má jakýsi reálný základ: průmyslovou vyspělost českých zemí už v rámci habsburské monarchie a účelové politické vazby meziválečného Československa na Velkou Británii a zejména Francii. Druhá legenda dostala velké trhliny v době Mnichova, odpovědí byla katastrofální orientace českých politických elit na Moskvu. První dostala zabrat během všeobecné a dlouholeté devastace českého hospodářství za komunistické diktatury. Po roce 1989 však obě iluze se znovunabytou svobodou obživly a svůj zlatý věk zažívaly v době Klausova jepičího "hospodářského zázraku". Dnes přichází znovu kocovina.

Neotřesitelná první česká pozice v závodění o vstup do EU vzala záhy za své. Dnes se ukazuje, že nás z postkomunistických zemí Slovinsko a Maďarsko hravě předstihly. Vina se přičítá "bruselským byrokratům" kteří, aby bylo zjevné, že je netřeba brát vážně, se označují za socialisty (říci dnes o někom v Česku, že je socialista, je zejména v intelektuálních kruzích skoro totéž, jako nazvat ho prašivým psem). Ještě šokantnější než tyto hmatatelné výsledky hospodářské soutěže mezi neúspěšným českým premiantem a sousedními barbary jsou nálady v západní veřejnosti, které soupeření východoevropských postkomunistických zemí provázejí. Jen 44% lidí v západní Evropě podporuje integrační proces jako takový. A celých 35% je proti. Pokud jde konkrétně o Českou republiku, je pro její vstup v Rakousku jen 39% (tam se to snad dá vysvětlit temelínským konfliktem), ale ve Francii ještě výrazně méně, pouhých 28%. Malé nadšení z možného vstupu ČR do EU panuje také mezi Belgičany. Obě poslední země jsou přitom v českém mýtu nezpochybnitelnou součástí Západu, který by nás měl přímo zbožňovat. Důvody západních rozpaků jsou prosté a pochopitelné: obavy z konkurence, z levné pracovní síly a v neposlední řadě z pronikání organizovaného zločinu.

Českou odpovědí je dětinské trucování, které velmi pěkně předvádějí zejména čelní politici ODS, ideologické bašty českého premiantství. Tak Václav Klaus před časem v jednom televizním rozhovoru ublíženě prohlásil: "Evropská unie nemá otevřenou náruč. Vstup do EU pro nás nebude z jejich pohledu, jejich očima, návrat ztraceného syna, na kterého už se všichni strašně těšili, to bude taková adopce cizího dítěte, o kterém moc nevíme, jaké je." Pozoruhodné na tomto výroku jsou dvě věci: jednak nevyslovený, zato samozřejmý předpoklad, že vstup ČR do EU by měl proběhnout jako návrat ztraceného syna, na něhož se všichni strašně těšili. Padněte všichni na zadek, český premiant se vrací! A jednak neznalost Evangelií: Ztracený syn o své vůli odešel z domova, kde se měl jako prase v žitě (viz český pochod do Ruska s vlajícími prapory v letech 1945-8). Tam trpěl bídou a útiskem a kdyby byl mohl, byl by žral s prasaty z koryta (analogie netřeba uvádět). Vrací se - u vědomí svého bídného postavení - pokorně a s prosíkem. To, že ho přijmou zpátky mezi své, je veliká milost, které je si třeba vážit. Jeho stranický kolega Nečas poznamenal kdesi jánošíkovsky, že se při jednání o vstupu máme snažit získat od EU co nejvíce a nedat jí za to ani o trošičku víc, než bude nutné. A Zahradilův Manifest eurorealismu vymýšlí různé divoké alternativy (např. přímou spolupráci s USA a zeměmi latinské Ameriky).

Signál, který tím dáváme do Bruselu, je jednoznačný: vy máte povinnost snést nám modré z nebe. My vám naopak dámě na vědomí, že se z vás pokusíme vyždímat maximum. Není těžké si představit, jak takové poselství asi působí.

Důsledkem roztrpčení českých politiků je, že podpora vstupu do EU v Česku není nijak omračující. Pro je v současné době 38%, proti 17%, nerozhodnuto je 24%, k referendu nepřijde 13%. Mírně a rovnoměrně přitom stoupá počet rozhodnutých na obou stranách barikády.

Rozdílná optika západní a české veřejnosti je zjevná: Češi se chápou jako vyspělý evropský národ s velkým potenciálem, jehož neúčast je dosud hlavní vadou EU. Naše izolace od Západu bylo nespravedlivé příkoří a Západ má tedy povinnost je co nejrychleji napravit a rozdělit se s námi o své bohatství, získané tak trochu na náš účet. Západ vidí spíše jakési hadrníky s podezřelými sklony, do nichž bude muset nacpat hodně peněz, aby se trochu hmotně i duchovně pozvedli. Investice je to nezaručená a do jisté míry pochybná. Je možné tyto rozdílnosti nějak přemostit?

První a nejdůležitější boj, který musíme svést, není zápas s EU, aby nás koukala co nejrychleji přijmout, ale zápas, který musíme svést sami se sebou. Nemáme co předpokládat, že západní společenství musí být radostí bez sebe, že bude mít příležitost podělit se s námi o plody své mnohaleté tvrdé práce. Zato bychom měli vidět, že jim, přijmou-li nás, nakonec nic jiného nezbude, a že je to pro nás velice výhodné. A nejde jen o peníze. Octneme se ve vyspělém, civilizovaném prostředí, které nám může pomoci vybabrat se z postkomunistické mizérie, nejen té hmotné, ale i té morální, rychleji, než jak bychom to dokázali, ponechání sami sobě. Které nám pomůže změnit se z postkomunistické společnosti ve společnost demokratickou, hodnou toho označení. Tím nemá být řečeno, že by EU byla ideální organizace a že by na Klausově kritice nebylo tu a tam něco pravdy. Jen je ji třeba vidět v tomto širším kontextu a snažit se pro naše oprávněné zájmy najít uvnitř společenství spojence. Těmi mohou být v první řadě, jak říká pan Zahradil, země "naší váhové kategorie" - to jest, jak už pan Zahradil neříká, další postkomunistické země, přijímané spolu s námi.

Psáno pro slovenský týdeník Domino forum