2.7.-7.7. 2001

ARCHIV

Poslední slovo morálního absolutisty

Ludvík Vaculík řekl v Lidových novinách 3. července své Poslední slovo k Pavlovi Kohoutovi a vůbec mladým lidem na počátku budování nejspravedlivějšího ze všech zřízení: "Ale je v Kohoutově životě zapsán ještě jeden, dneska největší rozdíl: váha ideje a osobního mravního přesvědčení v jednání velmi mnohého mladého člověka tehdy po válce a dneska po ničem. Jak se dnes mnozí staří i mladí lidé ošklíbají nad jednáním mladých lidí na začátku "budování socialismu", a nevidí své chování v budování dnešního systému, s jeho jinými zločiny i vraždami. A nevnímají naše politování a naše pohrdání." Pan Vaculík měl o sobě vždycky dosti dobré mínění, např. ve slavném projevu na IV. sjezdu spisovatelů hovořil o tom, že komunistický establishment přitahuje lidi bažící po moci, poslušné, se špatným svědomím, amorální. Použitelní jsou pro něj lidé, kteří mají strach a mnoho dětí, lidé dříve ponižovaní, lidé od přírody hloupí. A pokračoval: "Na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně použitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já." (zvýraznil bd). S politováním to tedy nepřeháněl a asi proto si toho politování někteří "staří a mladí lidé" jaksi nestačili všimnout. Srovnání mladých stalinistických vlčáků z konce čtyřicátých a z padesátých let s chováním dnešních lidí při budování systému "s jeho jinými zločiny i vraždami" pak svědčí o tom, jak může alibismus přerůst v naprostou ztrátu soudnosti.

Dnešní postkomunistický systém má jistě daleko k dokonalosti. Hodně se tu krade a lže, místo občanské odvahy přichází často ke slovu nebetyčná drzost. Například když český spisovatel staví na jednu rovinu dnešek a stalinismus. Pohrdání fakty tedy u Ludvíka Vaculíka docela zastiňuje politování.

Nikdo na těchto lidech nechce, aby si obden sypali popel na hlavu. Je v zásadě jejich soukromá věc, jak se vyrovnají se svou minulostí. Také jim ten úkol nezávidím. Zneklidňující je jen to, když z nějakého jejich vyjádření bezděky vyjde najevo, že se žádné skutečné vyrovnání nekonalo. Což je zrovna případ Posledního slova Ludvíka Vaculíka.

6. července 2001