25.6.-30.6. 2001

ARCHIV

Omyl to nebyl

Jeden můj přítel, výtvarník, pěstoval za komunismu málo lukrativní výtvarný směr, kterému říkal "nálezová abstrakce". Obcházel různé skládky a smetiště a z předmětů, které tam nalezl, pak montoval artefakty. Protože byl kromě toho ještě zaměstnán (tento způsob umění by ho nebyl neuživil), vydával se na své výpravy většinou za soumraku. Jednou byl při tom zadržen "Veřejnou bezpečností", předveden na služebnu, posazen za katr a obviněn ze znásilnění čtrnáctileté občanky romské národnosti. Nechali si ho tam do rána, pak mu řekli, že může jít. Můj přítel, který nebyl při jednání s policí typ útočný, chtěl celou trapnou věc nějak přemostit, a tak poznamenal: byl to omyl, že? "Příslušník" ho promptně usadil: Omyl to nebyl, ale vy to nejste.

Tahle příhoda se mi, nevím proč, vybavila při čtení zpráv o případu ztracené holčičky z Kladna. Její matka měla údajně jakési problémy s alkoholem. To se projevilo v den, kdy se tragická událost stala, a zjevně i ve způsobu, jak vypovídala na policii: neustále prý měnila výpovědi. Druhý den toho byly plné noviny. Žena tuto zátěž neunesla a pokusila se o sebevraždu. Smrti zjevně unikla jen o vlásek.

Vida je, hyeny novinářské, pomyslí si čtenář. Je však na omylu. Ukázalo se, že zprávy o matčině alkoholismu cíleně vypustila policie. Hrdě se k tomu přihlásila mluvčí Krajského úřadu vyšetřování.

Co tím policie sledovala, je ve hvězdách. Věřím, že to nebylo odvetné opatření. Také si nemyslím, že by cílem vyšetřovatelů bylo dohnat oběť k sebevraždě, i když teorie příčiny a následku (oblíbená v kruzích stoupenců tlusté čáry za minulostí) se tu přímo vnucuje.

Třeba ovšem uznat, že policie dosáhla svého: obět už výpovědi nemění: leží v kladenské nemocnici a nemůže se ani hnout. Takže, jak pravil kdysi ten "příslušník" mému známému: omyl to nebyl…

1. července 2001