25.6.-30.6. 2001

ARCHIV

Přeširoce rozkročeno

Vítězství Hany Marvanové nad Vladimírem Mlynářem v boji o předsednictví Unie svobody svědčí o tom, že strana opět neselhala: ze dvou špatných možností si delegáti spolehlivě vybrali tu horší. Pan Mlynář zjevně chtěl dělat politiku: věděl něco o nebezpečí, které v sobě skrývá nevypočitatelná pestrost čytřkoalice a nechtěl se předem vázat, pokud jde o budoucí koalice. Pokud jde o paní Marvanovou, nepřekvapuje, že jí do předsednického křesla pomáhal Jan Ruml: stejně jako on představuje nová předsedkyně syntézu okázalého, malicherného a neplodného fundamentalismu (její podpora paní Regecové mluví za všechno) a vypočítavé "pragmatické" zapomětlivosti. Paní Marvanová bude ve čtyřkoalici hájit zájmy Unie svobody a v Unii svobody zájmy svoje. Už to samo o sobě obsahuje mohutný dezintegrační náboj. Poté, co se na přelomu roku 1997 a 1998 vzbouřencům v ODS nepodařilo ani vyrvat stranu Klausovi, ani vytvořit ODS nepřekonatelnou konkurenci, zaváhala a projevila jakýsi náznak vstřícnosti k těm, s nimiž se rozešla. To jí dnes, kdy se Klaus poohlíží po možných spojencích, usnadňuje situaci.

Vzhledem k tomu, že předseda KDU-ČSL Svoboda šilhá spíše směrem k ČSSD a v zápase o obsazení společných kandidátek v nadcházejících volbách nebude váhat využít proti US výhody solidně vystavěné strany s rovnoměrnější podporou na venkově (US byla a je především politický klub pražských intelektuálů), může být dosavadní porozumění mezi oběma stranickými šéfy porozuměním o tom, že každý půjde svou cestou. V US jsou nepochybně lidé, kterým by to příliš nevadilo (například místopředseda Mareš, vlastně jediná nová tvář ve vedení strany, který nemá prsty v sarajevském puči a tedy ani psychologické zábrany vůči Klausovi a ODS). Zato v nezáviděníhodné situaci je lídr čtyřkoalice Kühnl: v případě rozchodu obou stran mu hrozí střemhlavý pád mezi dvě židle. Jeho pozice se ostatně stane choulostivou už v okamžiku, kdy se mu do stínové vlády vecpou oba novopečení předsedové. Svoboda se už nechal slyšet, že lídr neznamená automaticky budoucí předseda vlády.

Mohlo by se tedy snadno stát, že čtyřkoalice nevydrží, Unie svobody se přimkne k ODS a KDU bude spolupracovat s ČSSD. Nevalné čtyřkoaliční preference a hrozba, že ve volebním zákonu zůstane davcetiprocentní hranice pro koalici čtyř stran, musí obě strany nutit k zamyšlení. Taková perspektiva, tedy faktické posílení pozice opozičně smluvních stran, ovšem působí na Hrad a podhradí jako noční můra. Proto, jak se zdá, v dohledné době už opravdu vznikne nová strana: nejen jako bič na rozhádanou čtyřkoalici, ale jako reálná politická síla. Má se jmenovat Viva (bezobsažnost názvu jistě není náhodná, prozrazuje ruskou a jihoamerickou inspiraci: stejně se může jmenovat vitamínový přípravek, případně nový druh dámských vložek). Iniciátorem ("manažerem", jak sám říká v rozhovoru pro MfD z 23. 6.) je Jiří Lobkowicz, jeden z dolních deseti milionů, a majitel mělnického zámku (nemám nic proti majitelům zámků, pokud se nepokoušejí takhle vodit veřejnost za nos). Slibuje voličům, že jeho strana "nevznikne na základě něčeho, co by tady existovalo už dříve, jako když vznikla Unie svobody z ODS". Ostatně Unie svobody je bastard ODS (pan Lobkowicz patří k jejím zakladatelům a do loňska byl jejím místopředsedou; také byl krátce členem ODS, ale nebyl na žádné její schůzi). Zdá se, že hluboká amnézie je hlavním pojítkem politiků nesmluvní opozice. Pokud však tato chorobná zapomětlivost nezasáhne i veřejnost, nemá pan Lobkowicz velkou šanci. Za panem Lobkowiczwem jsou shromážděni všichni prezidentovi muži, ale zatím jen jako poradci.

Strana si klade velmi originální cíl: chce totiž oslovit hlavně nevoliče. Vzhledem k tomu, že nevoliči nechodí k volbám, nic neriskuje, nepozná se, zda ji podporují nebo ne. Může pak klidně tvrdit, že je oslovila všechny. To je maximální demokratismus: strany jsou jen pro voliče, VIVA je pro všechny!

2. července 2001