25.6.-30.6. 2001

ARCHIV

Chránit před dopingem sport či sportovce?

Dopingová aféra koulaře Mence znovu po čase rozvířila diskusi ohledně používání různých podpůrných látek ve vrcholovém sportu. Samotnému atletovi jde vpravdě o život (tedy ten sportovní), neboť se nad ním vznáší hrozba doživotního zákazu činnosti. Nejedná se totiž o první prohřešek proti povolenému složení moči. Ale ať už to s oním nešťastným norandrosteronem bylo jakkoli, ukazuje se nicméně, že současné pojetí dopingu v sobě skrývá četná úskalí.

Prvním problémem je určení zakázaných látek. Jejich seznam je již dnes pořádně dlouhý a každým rokem na něm přibývají další a další položky přímo úměrně tomu, jak roste dovednost sportovních lékařů využívat poznatků biochemie ke zvýšení výkonnosti svěřených robotů, resp. sportovců. Schopnost orientovat se tak ztrácejí nejen samotní sportovci, ale i jejich doprovod.

K tomu se přimyká také otázka stanovení povolených hladin jednotlivých látek v těle. Zvláště ošemetné jsou případy látek, které se (jako v Mencově kauze) v lidském těle přirozeně vyskytují a jako corpus delicti tak slouží pouze nadlimitní naměřená hodnota.

Velice nedokonalé je i samo provádění dopingových kontrol. Kromě značné finanční nákladnosti je jeho nevýhodou i velká časová náročnost, která umožňuje provádět kontroly pouze následně. K prokázání dopingu dojde často až po několika měsících od konání sportovního klání, jehož výsledek je tak relativně dlouhou dobu pouze prozatímní.

Posledním a možná nejvážnějším problém je systém odpovědnosti a postihu. Odpovědnost za doping je totiž vybudována na presumpci viny, což je v naprostém protikladu k moderní koncepci jakéhokoli trestání (soudního, správního, disciplinárního, …). Pokud tedy sportovec neprokáže, že se látky do jeho těla dostaly bez jeho zavinění, má smůlu. To je alarmující zejména vzhledem k relativně citelným postihům (několikaleté, popřípadě doživotní zákazy činnosti), které se v době profesionálního sportu de facto rovnají trestu zákazu činnosti udělovanému v trestním řízení soudním. Většina žalob proti takovýmto rozhodnutím sportovních federací by u řádného soudu měla velkou naději na úspěch, což se nedávno potvrdilo v případě německé atletky Krabeové.

Co tedy dělat? V prvé řadě je dle mého názoru nutné oprostit se od iluzorního pohledu na dnešní vrcholový sport. Veškeré principy olympismu hraběte Coubertina již byly bezesporu opuštěny přesně v den, kdy se sport stal profesionální záležitostí. Je vůbec podivuhodné, jak označení "profesionál" proniklo do našeho slovníku téměř jako synonymum pro čestného a dokonalého sportovce. Ale profesionál je ten, koho sport živí a tečka. Nějaké ideály zde nemají místo, jde přece jen o peníze (a to nejen sportovcům, ale také - a to bohužel především - médiím a sponzorům). Vrcholový sport je již delší čas pouze součástí show-businessu, vedle zábavních parků, filmu, hudby, televize atd. Nad tím není třeba plakat, je jen třeba si to jasně a nahlas říci.

Stejně tak dnešní špičkoví sportovci nejsou ztělesněním renesančního či antického ideálu lidské krásy, a když tak jen po několik let. Po skončení závodní kariéry se z nich v mnoha případech stávají vpravdě trosky trpící následky mnohaletého jednostranného přepínání organismu. Heslo "sportem k trvalé invaliditě" dnes platí více než kdy jindy.

Jaké místo zde tedy má snaha dopingových komisařů? Původní sportovní ideály byly již beztak obětovány na oltář neregulované touhy po zisku. Škála různých druhů podpůrných látek je natolik pestrá, že stejně není možné všechno uhlídat. Bylo by proto dle mého soudu nejlepší omezit problematiku dopingu pouze na zákaz látek, které jsou škodlivé lidskému zdraví. Jestliže některé látky tělu neškodí, není důvodu jejich užívání zakazovat.

Jiří Kmec
kmec@email.cz