18.6.-28.6. 2001

ARCHIV

Potíže s nezávislostí ústavních institucí

Nejnovější nález Ústavního soudu ohledně novely Zákona o ČNB je jakási tečka za událostmi, které započaly loni na podzim. Vláda novelu předložila parlamentu ten, ji díky podpoře ze strany ODS schválil. Nová úprava podstatně omezila pravomoci prezidenta, mj. pokud jde o jmenování guvernéra, viceguvernérů a členů Rady ČNB. Přitom v ústavě je stanoveno, že členy bankovní rady jmenuje prezident o své újmě. O guvernérovi a viceguvernérech tam však není ani zmínka: ústava je v tomto ohledu děravá.

Protože guvernér Tošovský se už delší dobu chystal odstoupit a nová verze zákona měla platit až od 1. ledna 2001, bylo zjevně dohodnuto, že svůj odchod uspíší a prezident využije možnosti, které mu skýtá dosavadní stav a narychlo jmenuje několik členů ČNB, guvernéra a viceguvernéra. Tento poněkud účelový krok ostře kritizovali Klaus, Zeman, ale také Falbr a nakonec i sám Tošovský, zjevně proto, že prezident nedbal na jeho doporučení, pokud jde o nového šéfa ČNB. Havel pak Tošovského a Zemana obvinil z vydírání a do sporu se vložila i jeho choť. Premiér se odvolal na Ústavu: v § 63, čl. 2 a 3 se praví, že prezidentovi přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavě uvedeny, stanoví-li tak zákon; v tom případě ovšem prezidentovo rozhodnutí podléhá kontrasignaci premiéra. Tím však nepřímo zpochybnil všechna jmenování v ČNB od okamžiku, kdy Ústava vstoupila v platnost: prezident je učinil o své újmě a nikdo ho tehdy za to nekritizoval. Vláda se chtěla obrátit k Ústavnímu soudu. To jí však zákon neumožňuje, a prezident se nabídl, že tak učiní sám. To se taky stalo.

Novela zákona o ČNB byl zároveň kritizován orgány Evropské unie, protože údajně omezuje nezávislost ČNB.

Nyní dal Ústavní soud ve všech důležitých bodech prezidentovi za pravdu.

Nakolik je kritika EU oprávněná? Podle novely zákona jmenuje prezident členy ČNB, guvernéra a viceguvernéry na návrh vlády. Souhlasu vlády je zapotřebí ke stanovení inflačního cíle a režimu kurzu měny. Provozní a investiční náklady rozpočtu ČNB musí schválit sněmovna (kde má za normálních okolností vláda většinu). Je zjevné, že úprava dává velké pravomoci vládě. Sporné ovšem je, zda to znamená, že proti dosavadnímu stavu omezuje nezávislost ČNB: ČNB je podle ní stejně závislá jako předtím, pouze na někom jiném.

Loni na podzim, když spor kulminoval, prezident prohlásil, že jeho rozhodnutí se zřejmě nesetká na politické scéně se všeobecným souhlasem, ale "profesionalita a řízení centrální banky jsou důležitější než přízeň politiků". Na výroku je zajímavé vlastně jen jedno: prezident se zjevně necítí být politikem. Chápe svou funkci nejen jako nadstranickou, ale i jako nadpolitickou.

Je to jen jeden malý symptom toho, jak málo odpovídá stav naší nynější politiky demokratickým zvyklostem. Náš politický systém je postkomunistický, demokratické zásady přizpůsobuje tomu, no co je veřejnost i elita zvyklá z minulého režimu. Pro ruský komunismus byly příznačné jednota moci, tuhá centralizace a oddělení kompetence a odpovědnosti (kompetenci mají stranické orgány, odpovědnost nesou orgány státní).

Náš současný politický systém má dvě výrazné zvláštnosti: první je dohoda vládní a největší opoziční strany, jejímž důsledkem je eliminace ostatní opozice a pokus o faktický monopol moci. Druhý je úloha prezidenta: ten podle ústavy není ze své funkce odpovědný, přitom je vybaven slušnou dávkou kompetencí a snaží se tento okruh fakticky a tichou cestou rozšířit. Nárokuje si trochu podobné postavení jako měl džříve generální tajemník strany. Vláda a smluvní část opozice se tomu zuřivě brání. Tento spor prostupuje celou českou politikou, je její osou. Ústavní soud je fakticky prezidentovou odvolací instancí vůči parlamentu, a tedy součástí legislativy. Přitom soudce, předsedu i místopředsedu ústavního soudu jmenoval sám prezident. Vzniká jakési politické samoplození prezidentského vlivu: pomocí Ústavního soudu je schopen politicky ovládnout všechny ústavní instituce, do nichž může zasáhnout jmenováním podle čl. 62 ústavy.

Bylo by ovšem nespravedlivé líčit prezidenta jako nějakého absolutního uzurpátora. Za své postavení vděčí kabinetnímu "historickému kompromisu" s Václavem Klausem, jehož základy byly položeny už v době Občanského fóra a stvrzeny volbou v roce 1993 a 1998.

Česká demokracie má nyní dvě slabá místa: měla by spočívat na úzkostlivém dodržování dohodnutých formálních postupů. Místo toho se ujalo přesvědčení, že když jde o pravdu, musí jít formality stranou. Toto přesvědčení je v zásadě bolševické a vede k obcházení a překrucování zákonů. Ve skutečnosti v politice neexistuje pravda an sich, ale zájmy. Tyto zájmy musí být ovšem legitimovány, musí být prokázáno, že jde o zájmy oprávněné: k tomu zatím neexistuje jiná cesta, než respektování dohodnutých formálních principů.

A za druhé: Česká politika má chronické potíže s oddělováním mocí. Platí to zcela obecně: není možné vybudovat instituce opravdu nezávislé: nezávislou ČNB, nezávislé veřejnoprávní médium, a co si budeme povídat, nezávislý Ustavní soud.

vyšlo v MfD 28. června 2001