18.6.-28.6. 2001

ARCHIV

Běžný proces národní hygieny

Pan Kovanic zveřejnil v internetových novinách Neviditelný pes článek Museli jít. K jeho obsahu se dá leccos namítnout.

1. Pan Kovanic se vyjadřuje k retribučním soudům podobně, jako hovořili v šedesátých letech minulého století reformní komunisté o bolševismu: myšlenka dobrá, provedení špatné. Je třeba zdůraznit, že už sama zákonná norma (dekret prezidenta republiky č. 16 z 19. 6. 1945 "O potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech") je velmi pochybný právní dokument. Doba "zvýšeného ohrožení republiky", na níž se vztahuje, končila 31. 12. 1946, rok a třičtvrtě po ukončení německé okupace. Některé pasáže jsou formulovány tak, aby mohly být zneužity proti Benešovým politickým oponentům v exilu. Jiné umožňovaly jinak brutální tresty zmírnit nebo dokonce odpustit: toto zdánlivé milosrdenství ve skutečnosti zavádělo právní libovůli, sloužící k vydírání obviněných. Přelíčení nesmělo být delší než tři dny, proti rozsudku nebylo opravných prostředků, žádost o milost neměla odkladný charakter. Přitom trest smrti měl být "zpravidla" vykonán do dvou hodin po vynesení rozsudku, na prosbu odsouzeného "mohla" být lhůta prodloužena o hodinu. Rozsudek smrti mohl být vykonán veřejně, což se taky stávalo.

2. Podle pana Kovanice "všichni čeští Němci, kteří byli odvedeni do Wehrmachtu, se provinili vlastizradou". To je pozoruhodná formulace: "kteří byli odvedeni" (pasívum), "se provinili" (aktívum). Jaká byla situace českých Němců? V roce 1918 se ociKovanicli ve státě, který nepovažovali za svůj a který je nepovažoval za své. Neposkytl jim to, o co sami Češi usilovali ve staré monarchii, totiž politickou samosprávu. Účast dvou - tří Němců ve vládě (zpravidla na nepříliš významných postech) od poloviny dvacátých let byla jen slabá náplast. Jak by od nich mohl někdo očekávat, že po Hitlerově záboru Sudet odmítnou rukovat a zvolí si jako další místo pobytu některý z nacistických koncentráků? Odmítl snad pan Kovanič (na rozdíl od nich v hlubokém míru) rukovat do armády bolševického Československa, i když mu, jak aspoň předpokládám, komunismus nešel pod fousy? Nezapomínejme, že KSČ se u nás dostala k moci mimo jiné i díky masové podpoře veřejnosti: ve volbách v roce 1946 získala v Čechách 42% hlasů (Hitler dostal v posledních, polosvobodných volbách v roce 1933 43,9%, tedy jen o málo více).

3. Odvedení Němci byli podle pana Kovanice po právu potrestáni za vlastizradu vyhnáním. "A jejich nebohé ženy a dítky", píše ironicky, "by se ocitly v nepřátelském českém prostředí bez svého živitele?" Ať se na mne nezlobí, trochu mi to připomíná Kovanicrgumentaci hlavního viníka tzv. přerovského masakru (jednoho z mála případů, který se v té době dostal před čs. soud) Karola Pazúra. Tehdy bylo postříleno přes dvě stě padesát německých civilistů, z toho 74 dětí. Organizátor se pak hájil tvrzením: "čo som mal s nimi robiť, keď sme jim postrielali rodičov?" Nechci samozřejmě pana Kovaniče srovnávat s tímto masovým vrahem: podobnost je pouze v tom, že základní chyba byla v původním nelidském opatření (odsun, hromadná vražda civilistů), a ostatní nelidská opatření se už jen odvíjejí od tohoto základního.

4. Tvrzení, že "zástupci britské vlády" přišli s "požadavkem odsunu", je legenda, kterou šíří zejména autoři oficiózního "náčrtu výkladu německo-českých dějin od 19. století", vydaného tzv. společnou česko-německou komisí historiků. Beneš nedostal ani z Británie, ani z USA žádné závazné doporučení provést odsun. Pravda je pouze to, že se mu podařilo dosáhnout souhlasu západních velmocí s odsunem, který se pak zhmotnil v článku 13 Závěrečné zprávy Postupimské konference. Západní demokratické mocnosti tak požehnaly stalinské metody řešení národnostních problémů s pokryteckým dodatkem, že "odsun" má být proveden lidsky (jako by vyhnání mnoha milionů lidí z jejich domovů se vůbec dalo lidsky provést). I USA a Velká Británie mají o čem přemýšlet.

5. Také není pravda, že by Němci byli vyhnáni "z Evropy". V Rumunsku zůstalo po roce 1945 skoro 400 tisíc sedmihradských Němců z původních o něco více než 600 tisíc. Rovněž v Maďarsku ne nevýznamná část tamních Němců (asi 1/3) buď zůstala, nebo bylo tolerováno, že se ještě před rokem 1948 potichu vrátila (maďarská vláda se po roce 1990 za vyhnání omluvila a vyhnané odškodnila). V civilizované západní Evropě se žádné masové transfery Němců nekonaly.

6. Zásadní věc je ovšem způsob argumentace pana Kovanice. Pokouší se omlouvat to, co se stalo na české straně, tím, že

- to nebylo tak hrozné jako to, co dělali Němci

- nesmíme zapomínat, že Němci byli ti, kdo začali. K tomu je třeba podotknout dvojí: za prvé, naší starostí je to, co jsme dělali my, respektive našinci. To, že jiní byli horší, nás neomlouvá. Protože i to, co jsme dělali my, se ze zásadních důvodů dělat nesmí. A za druhé: to, že Němci začali, ještě neznamená, že bychom my, navíc v okamžiku, když Němci byli na kolenou a nemohli se už bránit, měli právo pokračovat v tom, co dělali oni, byť třeba mírnějšími prostředky. Protože to, co dělali Němci, se zásadně dělat nesmí.

7. A nakonec několik slov k tzv. sebemrskačství. Každý národ (a my Češi v tom nejsme žádnou výjimkou) má ve své minulosti věci, na něž může být plným právem hrdý. A protože v tomto nedokonalém světě je smíchán koukol se pšenicí, každý národ (a my zase nejsme výjimkou) má ve své minulosti věci, které mu neslouží ke cti. A co teď s nimi? Je třeba prokázat, že zločiny po roce 1945 (včetně tzv. odsunu) nepáchali žádní "Češi o sobě", ale docela konkrétní lidé - od Beneše, Gottwalda a jejich spolupracovníků až po dozorce v internačních táborech a násilníky z Revolučních gard. Tím, že jejich činy pojmenujeme a distancujeme se od nich, očišťujeme dobré jméno českého národa. Jde o běžný proces národní hygieny, který podstupují všechna civilizovaná národní společenství.

28. června 2001
psáno pro internetové noviny Neviditelný pes