18.6.-25.6. 2001

ARCHIV

Ultrabdění mysli

Takzvaná Vokovická Sorbonna, ohavná budova zbudovaná kdysi ve stylu socialistického realismu při výpadovce k ruzyňskému letišti, má pohnutou minulost i přítomnost. Kdysi, když v ní sídlila Vysoká škola politická ÚV KSČ, se tu servírovaly jedy ideologické. Dnes hostí Fakultu tělesné výchovy a sportu a minulý týden se tu podávaly jedy skutečné: jednu z tělocvičen si pronajal člověk jménem Chobot, aby v ní předvedl "Osvobozující autohypnózu afrických kouzelníků". Během seance se podával jakýsi odporný nápoj. Ten uvedl účastníky nejprve do vytržení, po němž rychle následoval kolaps a rozvoz na státní útraty do různých pražských nemocnic.

Podobných akcí, i když s méně dramatickým průběhem, se u nás koná spousta. Mají názvy jako Ultrabdění mysli, Zbavit své já bolesti a limitu, Být ultrabytostí. Údajně se chystá dokonce "Celonárodní meditace k probuzení lásky a laskavosti" (na pravdu dojde zřejmě řada později). A v této souvislosti se hovoří o "duchovnosti" a "duchovních seancích".

Proč dnes lidé investují svou naději do podobných experimentů? Když jsme byli malí, těšili jsme se na osvobozující zážitek prázdnin. Když jsme dospěli, těšili jsme se, až to praskne. Poté, co to prasklo, uchylují se našinci k africkým kouzelníkům.

Slovo duchovno (cizím slovem spiritualita) kdysi souviselo s racionálním myšlením. český filosof Emanuel Rádl, racionalista a věřící evangelík, se ve dvacátých letech rozčiloval nad svými současníky: "Bůh je jim příliš vysoko a k ateismu nemají odvahy, a proto pomáhají si odvarem z něčeho, čemu vznešenou řečí říkají budhismus nebo pantehismus a rozezlí se na každého, kdo nechce jejich řeči brát vážně." Dnes jsme ovšem dále, dopracovali jsme se až do afrických pralesů. Spiritualita se v tomto pojetí zdá být blíže slovu spiritus ve smyslu líh, jen prostředky k jejímu dosažení jsou dnes rafinovanější a taky nebezpečnější. Když budeme mít štěstí, skončí naše duchovní dobrodružství jen výplachem žaludku.

Český prozaik Jaroslav Havlíček napsal někdy před šedesáti lety novelu Zánik městečka Olšiny. Je to jakási surreálná vize: starý a unavený Bůh zemřel a do života českého maloměsta se tahle smutná událost promítla způsobem, připomínajícím náš dnešní postkomunistický svět.

Konec povídky je ovšem velmi chmurný: závěrečné střetnutí osiřelých sil pravdy a lásky se lží a nenávistí znamená katastrofu. A městečko Olšina, jako jakési novodobé Pompeje, zaniká zasypáno peřím z roztrhaných andělů.

25. června 2001, psáno pro české vysílání BBC