11.6.-20.6. 2001

ARCHIV

Zájmy člověka a demokratické postupy

Jan Spousta polemizuje v článku "Demokracie a klid mrtvých" (MfD 2. 6. 2001) s mým názorem, že by podstatou demokracie byla věrnost dohodnutým formálním principům (MfD, Sametový únor na scéně, 28. 5. 2001). Píše: "Je-li podstatou demokracie skutečně toto, pak Hitlerovo Německo bylo daleko demokratičtějším státem než současné Česko - tam se dohodnuté formální postupy braly doslova smrtelně vážně." Ve skutečnosti Hitler (a taky komunisté v ČSR v únoru 1948) se na rozdíl od všeobecně vžitých představ dostali k moci mnohonásobnýma hrubým porušením dohodnutých demokratických postupů. To na čem se pak mezi sebou dohodli, už není důležité, bylo to jen pokračování této výchozí libovůle.

Pan Spousta dále píše: "Zřízení, které nebere maximální ohled na práva, potřeby a zájmy všech lidí, není demokratické. Nakolik je toto uplatňování zájmů formalizováno, je věcí sice velevýznamnou, ale z hlediska samé podstaty demokracie druhořadou. Tvorba a výklad formálních postupů se musí dít v souladu s podstatou demokracie, tedy se zájmy každého člověka." Jenže: kdo je kompetentní rozhodnout, co je podstata demokracie a zájem každého člověka? V demokratické společnosti (a takovou Česká republika přes všechny velké nedostatky je) proto platí, že uplatňování zájmů každého člověka se musí dít dohodnutými formálními prostředky: věříme totiž, že ony nejlépe zajistí uplatnění zájmů oprávněných a zanedbání jiných: demokracie tedy stojí na víře a snaha obejít formální principy je naproti tomu projev nihilismu: například zrovna v případě fašismu a komunismu, které se oháněly oprávněnými zájmy člověka a v jejich jménu, když se draly k moci, porušovaly dohodnuté formální prostředky. Dohodnuté formální prostředky právo jedince prosazovat své zájmy neomezují, jen mu dávají tvar.

"Každý člověk se s mandátem rodí", píše pan Spousta. To je velmi hezká fráze. Ve skutečnosti uplatnění politického mandátu je upraveno ústavou a zákony. Proto ten, kdo se dovolává např. zájmů "chovanců dětských domovů", by si měl být vědom toho, že si mandát do značné míry přidělil sám, a raději se mužně postavit za svůj názor, než se schovávat za anonymní masu nezletilých. A úplně legrační je vystupovat v zájmu nenarozených nebo dokonce nebožtíků: na stavbu sportovního areálu na Hagiboru mám docela opačný názor než pan Spousta a jeho pozice není o nic silnější tím, že se po gogolovsku ohání mrtvými dušemi, pohřbenými na nedalekém hřbitově.

Tím nemá být samozřejmě řečeno, že by člověk neměl právo prosazovat něco jiného než jeho zvolení zastupitelé a že by k tomu nesměl používat legálních prostředků, jimiž jsou například demonstrace. Musí jen umět pochopit, že politik nemá povinnost se posadit na zadek před rozzuřeným náměstím. Že se, když si je jist svou pravdou, může odvolat ke svému mandátu a trvat na svém. Tedy udělat to, co např. neudělal dr. Edvard Beneš v únoru roku 1948 a co neudělal Václav Klaus ani žádný z jeho spolupracovníků v době televizní krize.

7. června 2001

P.S. Omlouvám se čtenářům za pozdní zveřejnění. Článek skoro čtrnáct dní ležel v MfD, teď jsem se rozhodl jej zveřejnit zde).