11.6.-16.6. 2001

ARCHIV

Německé odškodnění: příklad a výzva

Německá nadace, spravující finanční zdroje určené k odškodnění nuceně nasazených, poukázala do České republiky část celkové sumy 423 milionů marek. Z těchto peněz budou první splátkou přednostně odškodněni vězňové koncentračních táborů a někteří další postižení straší osmdesáti let. Vězňové z koncentráků dostanou celkem až 270 tisíc, ostatní až 90 tisíc korun.

Nejde jistě o nějaké závratné sumy, navíc ztracené životy a zničené zdraví lze sotva nahradit penězi. Také je pravda, že Německo bylo v poslední době pod velkým mezinárodní tlakem (američtí právníci, kteří hájili zájmy postižených, dostanou prý na honorářích celkově víc než čtvrtinu toho, co čeští postižení). Dalo by se tedy po stalinsku-brežněvovsku prohlásit, že Německo bylo "konečně" "donuceno" učinit spravedlnosti zadost. Tento podtón ostatně už dlouho zní v českých novinách. Nikomu nelze bránit, aby se vyžíval v takovém zlomyslném výkladu. Člověk, který nežije jen nenávisti ke svému okolí, by se však měl umět podívat na věc i z druhé stránky: Němci (a přibudou k nim ještě Rakušané) v produktivním věku, kteří svou prací a ze svých daní na odškodnění přispěli, nenesou už vůbec žádnou přímou zodpovědnost za nacistická zvěrstva: i ti nejstarší z nich byli v době, kdy skončila válka, ještě děti. Přesto se dnešní Německo víc než půlstoletí po válce cítí být zodpovědno za zločiny předků a ta zodpovědnost se zhmotnila v materiální satisfakci pro postižené či jejich blízké.

Takový čin by ovšem měl být pro slušného člověka důvodem nikoli k uspokojení, ale k sebezkoumání: nedlužíme snad my také něco "historické spravedlnosti"?

I u nás byly přece po válce tábory nucené práce, zpočátku dokonce po německém vzoru nazývané "koncentrační". Podle dekretů o pracovní povinnosti do nich byly nahnáni muži, ženy a často i děti, přičemž hlavním důvodem bylo, že se před válkou přihlásili k nevhodné národnosti. Desetitisíce maďarských rolníků ze Slovenska bylo násilím odvlečeno na otrocké práce do českého pohraničí (a zdaleka ne všichni se později směli vrátit). To ovšem není všechno: občané německé národnosti byli na základě zrůdných právních norem oloupeni o veškerý majetek a zbaveni občanských práv. Pak byli (se souhlasem západních demokratických mocností!) vyhnáni ze svých domovů. Maďaři ušli tomuto osudu nikoli naší zásluhou.

Tento náš otazník se německým odškodněním mění ve vykřičník. České politické strany, které si říkají demokratické, a zejména ty pravicové, co se zaklínají nedotknutelností majetku a lidských práv, a mezi nimi zvlášť ty, co přísahají na Pravdu, Lásku a Občanskou společnost, by měly projevit minimum slušnosti a politické odvahy a přestat vyznávat zbabělý a cynický populismus.

Jinak bychom se mohli octnout v izolaci. Nejde totiž jen o německou výzvu. Naši severní sousedé řeší teď zcela odpovědně analogický problém: když v roce 1941 Němci zahájili útok proti SSSR, zmocnili se mj. městečka Jedwabne, které po německo-ruské dohodě z r. 1939 připadlo Rusům. Poláci z Jedwabneho pak pod ochrannými křídly německých orgánů uspořádali regulérní pogrom na židovské obyvatele, kteří předtím údajně kolaborovali s Rusy. Pobíjeli je na ulicích, část z nich utopili, zbytek upálili ve stodole (nepřipomíná vám to něco?) Dnes se případ znovu otevřel a stal se předmětem vášnivé diskuse: i v Polsku je mnoho těch, co by ho chtěli zamést pod koberec, a argumenty jako by opsali od českých sousedů: je prý třeba vidět, co byla příčina (kolaborace s Rusy) a co následek. Mrtvých nebylo 1600, nýbrž "jen" 300; atd.

Je tam však ještě víc těch, co vědí, že odsouzení a omluva znamenají: ti, co jsou zodpovědní za tato zvěrstva, nejsou žádní "Poláci" an sich, ale docela konkrétní darebáci. Tímto se jich veřejně zříkáme. A umučení nejsou žádní "židé", ale našinci, naši bližní. Bereme je za své. Tím je čest národa obhájena.

Dokážeme to někdy i my?
Vyšlo v MfD 19. června 2001