11.6.-16.6. 2001

ARCHIV

Pověsme si každý svého delikventa!

Poprava masového vraha Mc Veigha v USA znovu rozvířila spor mezi odpůrci a zastánci trestu smrti. Jako argumenty pro se uvádějí odstrašující efekt (ve skutečnosti sporný), bible (ve skutečnosti jen Starý zákon) a poněkud cynické tvrzení, že to přijde levněji než delikventa až do smrti držet za mřížemi. Odpůrci zase argumentují tím, že nikdy nelze vyloučit justiční omyl. Ani to není zvlášť přesvědčivé.

V případech, jako byl atentát v Oklahoma City, vyvře mezi lidmi z důvodů ne nepochopitelných na povrch hodně ukrutnosti a krvelačnosti. Mluví se o "bolesti blízkých a jakémsi elementárním smyslu pro spravedlnost". Ve skutečnosti smrt zločince nemůže doopravdy ulehčit osud ani zavražděným, ani pozůstalým. A s člověkem, který je schopen cítit potěšení či úlevu z toho, že někoho jiného zabíjejí, není něco v pořádku: měl by se obrátit buď na svého faráře, nebo na svého psychiatra.

Základní a taky jediný důvod, proč je nutné trest smrti odmítnout, je, že zabíjet se nesmí, že je to zakázáno. Život jsme nikomu nedali, nesmíme ho nikomu ani brát. Na zákaz je ovšem možno věřit nebo ne. Kdo nevěří, je to jeho problém.

Ostatně, obávám se, že radikálním křiklounům, kteří rozdílejí pomyslné oprátky napravo nalevo, by spadl hřebínek, kdyby se octli v popravčí místnosti. Vzpomínám si v té souvislosti na jeden příběh, který, přiznávám se, znám jen z druhé ruky. K výrazným projevům strašného zbarbarštění české společnosti po porážce nacismu byly veřejné popravy. A tak se jeden slavný český malíř dostal v adolescentním věku na exekuci Karla Hermanna Franka. Publikum šílelo. Zvlášť výbojně si počínal jakýsi tlustý strýc zjevně z Moravy (soudě podle výslovnosti, s níž pronášel svá prokletí): seděl zrovna před malířem, řval jako tygr a mával přitom deštníkem. Do tohoto kolosea přivedli odsouzence, přečetli mu rozsudek a začala exekuce. Když kat Franka pověsil a lámal mu vaz, odsouzený se pozvracel. V tom okamžiku bujný strýc z Moravy omdlel a skácel se jako špalek na malíře, takže ten už dál nic neviděl.

Nevím, zda by se strýcovy mdloby nedaly vykládat jako slabost před nepřítelem, tedy provinění proti národní cti ve smyslu malého retribučního dekretu: byl to přece jakýsi nechtěný fyziologický projev solidarity.

A jaké z toho plyne poučení? V hospodě u piva nebo v rodinném kruhu po dobré večeři se o trestu smrti žvaní velmi pohodlně. Zjevně by velmi pomohlo, kdyby se radikálům v té chvíli zjevila jakási pomyslná Čapkova Matka, vtiskla jim do ruky konopný špagát, ukázala směrem k pankrácké věznici a zavelela: jdi!

17. června 2001