11.6.-16.6. 2001

ARCHIV

Právo - cesta k minimalizaci morálky?

Jedna z nejznámějších definic vymezuje právo jako minimum morálky. Každý člověk má jiný pohled na svět, jiný žebříček hodnot a právní řád představuje jakýsi průsečík těchto individuálních morálek jedinců tvořících danou společnost. Snahou nás všech by mělo být, aby tento průsečík byl co možná největší. Cestou k tomuto cíli není násilné uplatňování totální ideologie (ať už komunistické, fašistické, národně-socialistické nebo jiné), ale především výchova k liberálně-demokratickým hodnotám a podpora vzdělávání.

Po změně režimu v roce 1989 došlo v naší zemi k liberalizaci v mnohých oblastech sociálního života (v některých zase bohužel ne). Bezesporu pochopitelná nedůvěra ke všemu, co jen náznakem a často pouze formálně připomíná některé jevy z let 48-89, však někdy může působit kontraproduktivně (nehledě na to, že podezírání z komunistických či socialistických manýrů je mnohdy používáno argumentačně chudými diskutéry pouze v úmyslu lacině a účinně zdiskreditovat politického protivníka).

Příkladem tohoto dle mého mínění přehnaného či možná dokonce věcně nesprávného liberalistického přístupu, který laickou veřejnost vždy dokáže rozpálit do běla, jsou některé případy neschopnosti vyšetřovatelů či soudců dokázat "zjevným" pachatelům trestných činů jejich vinu.

Na jednu stranu je třeba se zastat soudců. Jejich úkolem je dopátrat se toho, jak ve skutečnosti proběhlo to, u čeho nebyli. Tohoto nezaujatého pohledu zpravidla normální člověk, který "pravdu" zná, není schopen. A není se tomu ani co divit, je-li práce soudů během jednotlivých kauz prezentována v médiích stylem, kdy se nejdříve řekne, jak to "ve skutečnosti" bylo, a potom se ukáže, že "evidentní" pachatel si vesele užívá svobody. Jde zejména o pořady typu Občanské judo či nedávno uvedený seriál Na lavici obžalovaných justice.

Na druhou stranu se však i mezi právnickou veřejnosti šíří pocit, že náš právní řád (v čele s Listinou) a také justiční praxe zajišťuje obviněným až přehnaně důslednou ochranu, bránící leckdy už samotnému prošetření věci. Klasickými ukázkami příliš extenzivního výkladu zásady presumpce neviny je možnost odmítnout svědeckou výpověď, jestliže hrozí nebezpečí trestního stíhání vlastní osoby (Šrejber, Kožený) a možnost obviněného nevypovídat vůbec. Dovedeno ad absurdum mohli bychom už samotné konání trestního řízení prohlásit za zásah do presumpce neviny.

A tak se asi nelze divit, že děkan Právnické fakulty UK byl nakonec rád, že dva studenty, jejichž vypracování školní písemné práce z ústavního práva se téměř doslovně shodovala nejen navzájem, ale dokonce i se vzorovým řešením vypracovaným příslušnou katedrou, přinutil alespoň k opakování zkoušky. Studenti odmítli cokoli vysvětlovat, pokud jim nebudou předloženy jasné důkazy. Je pravda, že krádež správného řešení (došlo-li k ní vůbec) by se jim dokazovala jen těžko. Nešlo-li nicméně o krádež, dopustili se tito dva výtečníci jistě podvodu. A to již tím, že ke zkoušce, která má prověřit jejich vědomosti, zasedli se znalostí správných odpovědí.

Tak či onak, čin studentů by zřejmě nebyl považován za čin trestný z důvodu nedostatku nebezpečnosti pro společnost. Ale co potrestání dle disciplinárního řádu fakulty, na to nikdo nepomyslel? Že by ani na to důkazy nestačili, chce se mi věřit stejně tak málo, jako že výkonní místopředsedové stran neví, co podepisují.

Jiří Kmec
kmec@email.cz