11.6.-16.6. 2001

ARCHIV

Západ a Rusko deset let poté

Schůzka prezidentů Bushe a Putina v Lublani proběhla ve znamení dvou otevřených problémů. Prvním je rozšiřování NATO. Zdá se, že USA jsou nakloněny přijetí baltských států. Ty byly ještě před deseti lety součástí "vnitřního impéria" a žijí v nich dodnes obrovské ruské menšiny. Strach z ruského souseda, nikoli nepochopitelný, způsobuje, že se s nimi nezachází ve všem všudy spravedlivě (něco podobného známe ostatně z předválečné ČSR). Přitom se nelze divit, že Rusko na své sousedy i dnes nepůsobí příliš důvěryhodně. Pokud by NATO baltské státy odmítlo, budou to považovat za křivdu a alibismus mnichovanského ražení.

Druhá sporná otázka je obranný raketový štít, který chce USA budovat a zároveň ho nabízí svým spojencům. Smlouva Spojených států s někdejším SSSR ovšem budování podobných komplexních obranných systému striktně zakazuje. Paradoxní je, že USA nevedou v této věci obavy z Ruska, ale z nevypočitatelných států, ovládaných zločinnými diktaturami a vyznávajících různé odrůdy fanatických ideologií. Ty se dřív nebo později dopracují jaderných zbraní a raketových technologií a budou teroristickými útoky ohrožovat nejdřív USA, které považují za prvořadého nepřítele: Rusko je pro ně v tuto chvíli příliš bezvýznamné. Rusové to ovšem vědí a myšlenka, že by takovým oslabením USA mohly bez velkého úsilí opět posílit svou pozici ve světě, jim jistě není cizí. Navíc ovšem budování amerického obranného systému v situaci, kdy Rusko na něco podobného nemá, vzbuzuje v ruských politicích obavy, které se dají pochopit.

Americký prezident se snaží učinit hořké sousto Rusům stravitelnější. Hovoří o tom, že se Rusko nemusí obávat nové Evropy a že "nemá důvody ke znepokojení z expanze mírumilovných lidí k jeho hranicím". To je ovšem velmi neúčinný lék na tradiční ruskou paranoiu, vyvolanou dosti neblahými zkušenostmi z "expanze mírumilovných lidí" typu Napoleona nebo Hitlera. V Evropě se ruské obavy setkávají s jistým pochopením, pouze postkomunistické státy NATO, kde je strach z Rusů dosud silný, USA v této věci podporují.

Je velmi obtížné rozhodnout se v obou otevřených problémech "pro" či "proti". Smyslem tohoto článku je jen upozornit na některé okolnosti, které je při rozhodování třeba vzít v úvahu. Velký strach - a to je případ Pobaltí i střední Evropy - může snadno vést k nenáležitému, politicky neprozíravému chování. Neměli bychom se na "dubisko na východě", k němuž se rozhodně nechceme přivíjet, snažit dívat trochu věcně?

Po porážce v první světové válce se Rusko změnilo v druhořadou mocnost: vládl tam nelidský režim s ideologií, která měla jakýsi ohlas v civilizovaném Západě. Smyslem zahraniční propagandy bylo ovšem v té době vnitropolitická stabilizace Stalinovy krutovlády. O dobyvačných plánech mohli tehdy Rusové jen snít.

Situace se změnila Hitlerovým přičiněním. Rusové se nejdřív obohatili v dohodě s ním, a poté, co je zákeřně a indolentně napadl, oboustranně vynuceným spojenectvím se západními mocnostmi. Shoda náhod tak Rusko vynesla na pozici supervelmoci a umožnila mu obrovské územní zábory v Evropě. Od počátku mohlo být střízlivému pozorovateli zjevné, že Rusko na tuto roli vůbec nemá a že je jen otázkou času, kdy se nestvůrně nafouknutá veleříše opět zhroutí. Je třeba přiznat, že neodvratné porážce ve studené válce vzdorovali Rusové velmi dlouho. Nakonec se jí nevyhnuli a octli se po zásluze zase ve výchozím postavení.

Věcně vzato je velmi nepravděpodobné, že by se zlatý věk SSSR mohl někdy v historicky dohledné době vrátit. Rusko nemá a nebude mít na to, aby ohrožovalo Evropu tak, jako v padesátých až osmdesátých letech minulého století. Je dokonce otázka, bude-li to vůbec chtít. Minulá nebezpečí se většinou neopakují a je pošetilé se proti nim pojišťovat. Navíc je ruská situace ambivaletní: k Evropě zároveň patří i nepatří. Po druhé světové válce, v níž Němci svou příslušnost k Evropě dosti výrazně zproblematizovali, prováděl Západ a v první řadě USA (pravda, donuceny okolnostmi) vůči poraženému vstřícnou politiku, která se velmi vyplatila. Dnešní americká politika vůči Rusku je méně rozumná: je to jakási směs politiky vůči Německu z dvacátých let a z období po konci druhé světové války. Mám velké pochybnosti o tom, zda je správná, a zejména zda je správný postoj středoevropských zemí, diktovaný strachem z Ruska. Vychází z přesvědčení, že se Rusko v zásadě nemůže změnit, respektive, že dokud se samo předem nezmění (nepolepší), nemůže se změnit ani naše politika vůči němu. Tím se vytváří situace neobyčejně příznivá pro to, aby se Rusko pokud možno nezměnilo.

17. června 2001