4.6.-13.6. 2001

ARCHIV

Čeští Kozinové versus maďarští pragmatici

Úterní jednání o připojení nových členů k EU přineslo jednoznačný úspěch Maďarsku. Na schůzce ministrů zahraničí v Lucemburku se mu podařilo uzavřít hned tři kapitoly: o volném pohybu pracovních sil, o volném pohybu kapitálu a u zdanění. Maďarsko se nyní nejen dělí s Kyprem o první příčku v počtu uzavřených kapitol (22), ale jako jediné z postkomunistických kandidátů se může chlubit tím, že se s EU dohodlo ve věci čtyř základních svobod: pohybu pracovních sil, služeb, kapitálu a zboží.

Maďarsko si přitom v choulostivé kapitole o svobodném pohybu pracovních sil vyhradilo právo recipročních opatření vůči těm zemím EU, které budou uplatňovat dočasná omezení (čeští diplomaté namítají, že tahle výhrada má spíš uklidnit nespokojence doma, protože se Maďarsko jistě jen tak nezřekne kvalifikovaných sil ze Západu; z námitky ovšem mluví jen tichá závist). Vyžádalo si rovněž, aby se Unie jako celek i její členské státy vyjádřily k povaze "národních úprav" ve věci dočasného omezení volného pohybu pracovních sil, a aby ve chvíli přístupu Maďarska k EU otevřely země Unie ve větší šíři svůj pracovní trh pro maďarské občany. Na to "patnáctka" reagovala prohlášením, že novým zemím otevře pracovní trhy podstatně více než dosud. Švédsko a Nizozemsko Maďary ujistily, že vůči nim nehodlají v této věci uplatňovat žádná omezení, Španělsko navrhlo bilaterální dohodu a Rakousko (pro Maďary klíčová země) se zavázalo k postupné liberalizaci.

Uzavření kapitol vyvolalo v Maďarsku i v EU všeobecnou euforii. Švédská ministryně zahraničí Lindhová i komisař Verheugen je označili za politický průlom. V této situaci je podle nich krajně nepravděpodobné, že by Maďarsko mohlo zůstat mimo první vlnu rozšíření EU.

V kapitole o volném pohybu kapitálu si Maďaři prosadili přísnější omezení ohledně prodeje zemědělské půdy, než jaké požadují Češi. EU na to bez problémů přistoupila, omezení v zásadě nepoškodí ji, ale kandidátské země. Neuróza, kterou v této věci Maďaři sdílejí s Čechy i s Poláky, není na místě.

Komisař pro otázky rozšíření Unie Verheugen prohlásil, že zásada diferenciace mezi zeměmi EU neumožňuje, aby se "maďarská cesta" stala jakýmsi modelem pro další kandidáty. Ti by ji však měli pečlivě "studovat".

Zhrzení čeští bojovníci (ministr Kavan a náměstek Telička) považují zjevně maďarský postup za jakýsi podraz. Ve skutečnosti se tu střetl pragmatismus v hodnocení vlastních šancí s českými mindráky. Ty jsou nejzřetelnější v politice ODS, která ze strany Unie postrádá koberce, květiny a slavobrány. Česká veřejnost citlivě reaguje (jak by ne, když se útočí na její nejprimitivnější pudy) a ČSSD i nesmluvní opozice se buď zbaběle přizpůsobuje, nebo zbaběle mlčí.

Maďarský úspěch znovu ukázal, jak je česká integrační politika neudržitelná, jak vychází z neopodstatněných, nadhodnocených představ o vlastní váze, jak nenáležitě je ambiciózní. Takhle můžeme v poměrně krátké době snadno ztratit i ten faktický, byť i nevelký náskok, který proti našim postkomunistickým sousedům (i Maďarsko je náš soused!) ještě máme.

Ale je tu i další, vážnější nebezpečí. V procesu integrace středoevropských zemí do EU se může znovu aktualizovat pomyslná dělící čára mezi Maďarskem (a Rakouskem) a Českem, která se poprvé zhmotnila po problematickém rakousko-uherském vyrovnání a po krachu nepodloženě ambiciózního českého plánu na zrovnoprávnění, ztělesněného v tzv. Fundamentálních článcích (české emancipační snahy v rámci monarchie se velmi podobají českým emancipačním snahám vůči EU, v níž zatím ještě nejsme). Tato hranice osudovým způsobem ochromila habsburskou monarchii, přežila rok 1918, pomohla nejprve Hitlerovi a pak Stalinovi ovládnout náš region. Nedělejme proboha tutéž chybu podruhé!

13. června 2001