4.6.-11.6. 2001

ARCHIV

Proslov na vernisáži knihy Pétera Rákose "Národní povaha naše a těch druhých" v Bratislavě 4. 6. 2001.

(nezkrácená verze)

Rád bych svůj příspěvek zahájil osobní vzpomínkou. Na počátku osmdesátých let jsem se začal učit maďarsky. V té době existovala jedna jediná česká učebnice základů maďarského jazyka. Když jsem ji velmi zevrubně prostudoval, zjistil jsem, že zatím nejsem schopný ani číst noviny. Následoval obtížný proces samozdokonalování, tu a tam s cizí pomocí. Někdy v roce 1987 jsem už dospěl tak daleko, že jsem si byl schopen připravit v jazyce našich tehdejších sousedů přednášku o vzniku moderního českého politického národa. Na překlad citací z Havlíčka a Palackého jsem si ovšem netroufal. Obrátil jsem se na Pétera Rákose, tehdy docenta hungaristiky na FF UK, jehož jsem znal jen dosti zběžně, a on mi tehdy v nouzi velmi ochotně pomohl. Nebylo to docela bez rizika: bolševické impérium se sice už chýlilo ke svému neodvratnému a zaslouženě špatnému konci, ale "příslušné orgány" byly zatím stále čiperné, přednáška by se jim vůbec nebyla líbila a jméno přednášejícího ještě méně. Od té doby cítím vůči Péteru Rákosovi jakýsi dluh, jehož malou část dnes splácím.

Druhý a podstatně závažnější důvod, proč jsem rád, že mohu Rákosovu knížku přivítat, je závažnost tématu a záslužný způsob zpracování. Rákos vlastními slovy usiluje postihnout "image, obraz národů, které si utvořily o druhých národech i o sobě, zejména, nikoli však výlučně, ve středoevropské souvislosti". Jde, jak říká, o "psychologická fakta", která nicméně zůstávají fakty.

Lidé mé generace, odkojení v Česku nejedlovským školstvím, cítí k pojmům národ, národní cítění, národní povaha, národní svéráz, národní identita jakýsi podvědomý odpor. Toto instrumentárium bylo jedním z prostředků duchovního útlaku, jemuž jsme byli vystaveni. Totalitní ideologie, která, jak víme, byla "národní formou a internacionální obsahem" rostla z úrodné domácí půdy, jako kuriózní a v mnohém nechtěný produkt kontinuálního úsilí různých těch Hanků, Grégrů, Kramářů, Klofáčů, Benešů atd.

Druhý důvod averze je zkušenost s rolí, jaká byla vymezena národnímu svérázu ve středoevropské oblasti v posledních dvou staletích. Když se zdejší národy začínají zvlášť bojovně ohánět národním svérázem, mají zpravidla za lubem nějakou lumpárnu. Z Národní svéráz je zkrátka politikum. Má podobnou roli, jako pestrobarevné šminky, jimiž se pomalovávali američtí Indiáni, když se chystali do boje. Je například podezřelé, když vláda zahajuje svá zasedání zpěvem národních písní: vzniklá tak dojem jakési kulturní mobilizace.

Pro spravedlnost je třeba dodat, že existují i moderní a velmi rafinované formy národního svérázu: například ta česká. Podstatou češství je údajně mimořádně vysoká míra evropanství a světovosti, jíž se český národ odlišuje od svého méně civilizovaného okolí. Tak se chová černošský náčelník, který se převlékne do smokingu, podpaží uchopí tenisovou raketu, ale zapomene si přitom vyndat kroužek z nosu.

Přes všechno zaujetí a předpojatost bychom neměli zapomínat - a Rákosova knížka nás na to upozorňuje - že národ má přesto smysl, protože je pro ty, které sdružuje, užitečný. A že identita je něco, co má každý člověk (a taky národní společenství), který (které) se pokouší udělat v životě a v dějinách něco kloudného. Vzniká v procesu "dělání kloudných věcí" jako druhotný produkt nebo nutný odpad. Kloudné věci se nedají dělat jinak než "po svém". Věcný a kritický rozbor této identity může člověku (a taky národnímu společenství) pomoci v tom, aby dělali kloudné věci do budoucna ještě kloudněji. Smysl lidského pobývání ve světě (individuálního i kolektivního) ovšem není být identickým či mít svéráz. Člověka, soustředěného ve svém konání na vlastní identitu a vlastní svéráz právem nazýváme šaškem.

Čili: národní identita, národní povaha, národní svéráz je něco, co existuje a obsahuje cenné informace. Rákos jich ve své knížce shrnul celou řadu. Je třeba je uchopit z odstupu, kriticky, a pokud to jde, snad i s trochou shovívavosti. To znamená s nadhledem a objektivitou. V našem regionu je málo lidí povolanějších k tomuto úkolu než Péter Rákos, který je doma zároveň v Pešti, v Praze, v Bratislavě i v Košicích. Životní zkušenost, která ho k této objektivitě a nadhledu disponuje, mu ovšem nezávidím.

Uvažování o národní identitě, o národním sebeobraze, o tom, jak vidíme "ty druhé", má přinejmenším dva rozměry. Abych to doložil, mohl bych docela pohodlně ocitovat něco z toho, co shromáždil Péter Rákos ve své knížce; tím bych ovšem budoucí čtenáře ochudil o zážitek. Proto - jaksi na doplnění - použiji příklad, který Rákos neuvádí. T. G. Masaryk se v jedné ze svých pozoruhodných knížek o politice, sepsaných v devadesátých letech 19. století, pokouší vystihnout rozdíl mezi českou a německou národní povahou. Na dokreslení uvádí jeden příběh.

Příběh vypráví o jakémsi majiteli panství, který vlastnil mj. i obilné sýpky. Jednu spravoval Čech, druhou Němec. Na sýpkách chovali z pochopitelných důvodů kočky, a ty se přemnožily. Majitel si toho při jedné z inspekcí všiml a před oběma správci se zmínil, že těch koček je tam nějak moc. Nato se ho německý správce zeptal, má-li kočky odstranit. Správce přikývl a Němec příkaz provedl. Čech se neptal na nic a kočky odstranil.

V důsledku tohoto opatření se pak na sýpkách pochopitelně přemnožily myši. Při další inspekci proto majitel oběma správcům naznačil, že myší je moc. Německý správce se zeptal, má-li tedy nasadit kočky. Pán přikývl a Němec tak učinil. Čech se neptal na nic a kočky nasadil.

První rozměr poučení z příběhu je rozměr národního svérázu. O to zjevně jde Masarykovi: Němce charakterizuje jakási komisní natvrdlost, pohybuje se na úrovni: dotaz - povel - uposlechnutí. Žádá si přesných instrukcí, chybí mu empatie. Čech neklade tak velký důraz na formality, je schopný jaksi předem uhádnout, co si nadřízený přeje. Masaryk není v hodnocení obou postojů docela neutrální, z důvodů nikoli nepochopitelných u něho převažuje sympatie k chápavému Čechovi. Rozumí ovšem i tomu, že natvrdlému Němci nelze po formální stránce nic vytknout.

Příběh má však i další, vyšší rozměr, kde by měla přijít ke slovu nezaujatá kritika, a který u Masaryka chybí. Nelze odhlédnout od toho, že rozhodnutí odstranit ze sýpek kočky bylo zcela indolentní. Němec kladl důraz na formality a vyžádal si výslovný příkaz: tíha indolentního rozhodnutí tak spočinula výhradně na majiteli. Čech se o indolenci (a o zodpovědnost za výsledek) s majitelem bratrsky podělil. Kdyby majitel nebyl dostatečně seriozní, mohl by dokonce přemnožení myší svést na svého podřízeného: to byla technika, kterou spravovali Rusové své po roce 1945 získané evropské kolonie.

Jaký z toho všeho (a z Rákosovy knížky) plyne poučení? Pokud všechno půjde hladce, octne se postupně pestré společenství středoevropských malých národů v Evropě v užším slova smyslu: to znamená v EU a v NATO. Pokud nechceme přenést dovnitř i problémy, které by měly zůstat přede dveřmi, potřebujeme kritický pohled na samy sebe: na to, jak se vidíme, jak nás vidí sousedé, jaký je mezi tím rozdíl a co z toho plyne.

Národní specifika jsou něco jako dětské šatičky: něco, čeho se dost dobře nelze zbavit, z čeho však člověk pořád vyrůstá, a proto se to musí neustále upravovat a měnit. Úpravy a výměny bychom se neměli bát, protože o národní specifika v tomto procesu stejně nemůžeme přijít. Není se čeho bát, nahatí nezůstaneme.

5. června 2001