4.6.-11.6. 2001

ARCHIV

Potřebujeme i regionální spolupráci

Středoevropská iniciativa rakouské ministryně zahraničí se v Česku setkala s nezájmem a podezřením. Přinejmenším rozpačité jsou i ohlasy na středeční setkání ministrů zahraničí ve Vídni. Je zjevné, že návrh, který paní Ferrerová-Waldnerová přednesla před třemi měsíci, byl inspirován mimo jiné stresovým zážitkem diplomatického bojkotu, jemuž bylo Rakousko v EU vystaveno poté, co se do vlády dostali Haiderovi Svobodní. Kromě toho je česká veřejnost roztrpčena rakouským postojem k Temelínu, k dekretům prezidenta Beneše a spolu s ostatními středoevropskými postkomunistickými zeměmi nejnověji i požadavkem Rakouska na omezení volného pohybu pracovních sil a služeb. Rakouský plán je považován za ryze účelový a pokrytecký.

Navíc se ke slovu přihlásily tradiční české obavy: ministr Kavan, zcela ve stopách dua Klaus - Zieleniec, dával už předem najevo obavy z "institucionalizace" a z toho, že by si snad Rakousko mohlo nárokovat vedoucí roli. Obava může být vyvolána skutečností, že náš jižní soused má proti nám v hospodářské i politické oblasti velký náskok, neboť se vyhnul (nepřehlížejme, že také trochu vlastní zásluhou) půlstoletému pobývání v dusivém ruském objetí.

Naskýtá se otázka, jak by podle představ českých politiků měl vypadat ideální partner České republiky. Jeho první vlastností je, že musí být pokud možno daleko. Druhá podmínka je, aby byl, řečeno slovy pana Zahradila, "naší váhové kategorie". Proto pan ministr Kavan počítá s Holandskem (nabízí se ještě Portugalsko, Řecko, a jako čistý ideál Nový Zéland). Sousedé nám nevoní, jsou s nimi jen potíže.

Ve skutečnosti každou nabídku toho druhu, jakou byl a je plán paní Waldnerové, je třeba brát věcně a bez uvažování o postranních motivech. V minulosti o ně byla o příležitosti tohoto druhu v našem geopolitickém prostoru nouze. Po zhroucení Rakousko-Uherska (jehož netřeba litovat) se ve středoevropské oblasti vytvořilo jakési interregnum. Vnitřně rozdělený region ( v české optice na "vítěze" a "poražené" - přičemž mezi poražené je třeba počítat Rakousko a Maďarsko) si bez problémů postupně přivlastnili Hitler a Stalin. Rány minulosti, národnostní problémy dané nepříliš šťastným vytyčením hranic a represemi po druhé světové válce, se dodnes nezhojily. Odtud jakási neurotická atmosféra, která se podílí na tom, že vážné problémy (před časem Gabčíkovo-Nagymaros, nyní Temelín) se stávají neřešitelnými. Je velká iluze myslet si, že všechno se vyřeší přijetím zdejších postkomunistických zemí do EU a NATO. Tím, že tam přestěhujeme své problémy, je nevyléčíme. Zdejší národy potřebují jakousi kolektivní psychoterapii a rakouská iniciativa pro ni otvírá prostor.

Kromě toho jsou tu jakési docela konkrétní možnosti každodenní spolupráce. Na středeční schůzce bylo domluveno nejen příští setkání ministrů zahraničí v Bratislavě, ale i schůzka ministrů vnitra k problémům vnitřní bezpečnosti a spolupráce diplomatů. Rakouský plán dostal střízlivější rozměr tím, že se teď mluví o regionálním, ne už o "strategickém" partnerství. Jistou skepsi vzbuzuje jen plán na "sladění učebnic dějepisu": pokud se tím nerozumí úřední sladění mezi českými postkomunisty a rakouskými socialisty, je to úloha na delší dobu a je vůbec otázka, k čemu by to bylo dobré: když dáme do pořádku své vzájemné problémy, vznikne nakonec "sladění" samo od sebe.

Střední Evropa je dnes pestré společenství. Rakousko je v EU, ale není členem NATO. Česko, Polsko a Maďarsko je na tom obráceně. Slovensko a Slovinsko zůstávají zatím před branami obou institucí. A nemělo by se zapomínat, že k regionu historicky i logicky patří taky Chorvatsko. Evropské instituce jsou jistě významné, ale je zjevné, že regionální spolupráci zcela a ve všem nenahradí.

Mluvívá se o tom, že Česká republika nemá v současné době v EU žádného výrazného patrona, a považuje se to za minus. S patrony byl ve střední Evropě vždycky kříž: většinou se zdejším zemím a národům šeredně nevyplatili: od bachovského Rakouska v polovině minulého století přes carské Rusko, předválečnou Francii, pak Mussoliniho Itálii, Hitlerovo Německo a Stalinův Sovětský svaz. Rakouská iniciativa je nadějná mimo jiné i proto, že může v této záležitosti napomoci jakési středoevropské soběstačnosti: buďme konečně patrony sami sobě!

MfD 11. června 2001