ARCHIV
ZE ZAHRANIČNÍHO TISKU
Vítr sviští "Hradem"
Pouze se sedmiměsíční přestávkou mezi 5. červnem 1992 a 26. lednem 1993, kdy se uskutečnilo rozdělení Československa, stojí Václav Havel už více než jedenáct let v čele státu. Poprvé ho zvolilo československé Federální shromáždění 29. prosince 1989. Po prvních svobodných parlamentních volbách byl 5. července 1990 potvrzen ve své funkci novým Federálním shromážděním. Česká národní rada jej zvolila poprvé 26. ledna 1993 a podruhé 20. ledna 1998 prezidentem České republiky. Protože česká ústava vymezuje pětileté volební období a podle článku 57, odstavec 2 nesmí být nikdo zvolen více než dvakrát, skončí éra Václava Havla nejpozději v únoru 2003 přísahou nového prezidenta. Aby Havel mohl zůstat i nadále v úřadě, musela by se změnit ústava. Vyloučeno to není a na předpokladech se už horlivě pracuje.
Havel se v oněch jedenácti letech v prezidentské roli natolik zabydlil, že představa, jak se po roce a půl stáhne do své portugalské vily, aby tam pěstoval růže, nevypadá příliš realisticky. Pro své přívržence byl třetím "prezidentem-osvoboditelem" českých dějin; podle tohoto pojetí "osvobodil" zakladatel státu Masaryk Čechy od Rakušanů, jeho nástupce Beneš od Němců, Havel od komunistů. Když Masaryk složil 24. května 1934 po čtvrté a naposledy přísahu jako československý prezident, bylo mu 84 let, byl těžce postižen mrtvicí a prakticky slepý. Ačkoli už dávno nebyl schopen vykonávat svou funkci, odkládal své odstoupení až do 14. prosince 1935. Edvard Beneš, rovněž těžce nemocný, abdikoval až 7. června 1948, tři měsíce po převzetí moci komunisty. Zemřel zakrátko nato, 3. září 1948. Václav Havel nespojil svůj osobní osud se svým úřadem o nic méně pevně než jeho předchůdci.
Oproti hlavám států v západních demokraciích stojí Havel - podobně jako Masaryk a Beneš - nikoli nad stranami, ale proti nim a může se přitom opřít o pevně svázanou politickou síť. V duchu tradic první Československé republiky se jí říká "Hradní strana". Havel je jejím středem a symbolem. Odejde-li Havel, za nějž není žádná odpovídající náhrada, je tu nebezpečí, že i vliv této politické lobby upadne. Mimo "Hradu" v užším slova smyslu, který tvoří Havlův štáb spolupracovníků, poradců a důvěrníků z disidentských let, mimo jiné podnikatelé Karel Schwarzenberg a Michael Kocáb, bývají k této skupině počítáni politici z řad opoziční čtyřkoalice, četní novináři a manažeři v mediálním podnikání, a dále někteří profesoři a literáti. V jednu chvíli byli někteří představitelé této skupiny, soustředění okolo podnikatele Jiřího Lobkowicze a politologa Jiřího Pehe, natolik znechuceni přetrvávajícími malichernými spory ve čtyřkoalici, že uvažovali o tom, jak překonají svůj odpor ke stranám a sami jednu založí. Avšak volba Cyrila Svobody, vedoucího představitele levého křídla KDU-ČSL, předsedou KDU situaci výrazně změnila. "Hrad" vzal Svobodovo vítězství nad dosavadním konzervativním předsedou Janem Kasalem s radostí na vědomí, protože zvyšuje šance na to, aby po parlamentních volbách v roce 2002 vznikla vláda, na níž by se společně podílely čtyřkoalice a ČSSD. Předvídatelná nestabilita takového vládního svazku a zároveň politická izolace ODS by prezidentovi poskytla ten tvořivý prostor, po němž už dlouho touží. Proslýchá se, že už existuje jakási domluva mezi Svobodou a Lobkowiczem, a na jejím základě vznikne místo nové strany "hnutí", které už letos na podzim zahude v médiích na podporu čtyřkoalice. Že se v tom vyzná, už "hradní strana" dostatečně dokázala v různých "občanských iniciativách" jako Impuls99, Děkujeme odejděte a naposled "ČT - věc veřejná". "Hradní strana" je kromě toho ochotna podporovat Svobodu jako lídra čtyřkoalice. Zatím tuto funkci vykonává Karel Kühnl z Unie svobody, je však údajně připraven se stáhnout, když mu v budoucí vládě zaručí funkci ministra zahraničí.
Cyril Svoboda vzbudil pozornost oznámením,že se bude angažovat, aby prezidenta nevolil jako dosud parlament, ale lid. Kdyby k tomu byly učiněny potřebné ústavní změny, dalo by se najít i východisko pro Havla, protože by nebyl jednoduše znovuzvolen, nýbrž poprvé volen přímo. Nový způsob volby by zároveň mohl být spojen s novou definicí funkce a také s rozšířením prezidentských kompetencí, o něž Havel odjakživa usiluje, aby mohl potlačit "stát stran". Prvním, kdo zvučnými tóny pochválil Svobodův "neideologický přístup k politice", byl politolog Jiří Pehe, který ještě před dvěma lety řídil politické oddělení prezidentské kanceláře. Vyhlídky projektu, jenž má obohatit republikánskou ústavu monarchickými prvky, aby Havlovi zajistil ještě jedno nebo snad i dvě volební období, závisí pochopitelně na společenském klimatu. "Hradní straně" jde o to, posílit ještě své už tak silné pozice v médiích; vyplatily by se jí v okamžiku, kdyby politická konstelace po volbách zabránila změně ústavy. Není proto náhoda, že právě teď začala vášnivá debata o "komercializaci" českých novin. Byla vyhlášena týdeníkem Respekt, jehož vydavatelem je Havlův intimní přítel Karel Schwarzenberg.
Debata se soustřeďuje na Mladou frontu dnes a Lidové noviny, oba tituly patří vydavatelství Rheinisch - Bergische Verlagsgesellschaft. Düsseldorfskému vydavateli se předhazuje, že ze směsice touhy po zisku a protičeských předsudků pracuje na "bulvarizaci" kvalitního pražského tisku.
Útoky jsou namířeny především proti novému šéfredaktorovi MfD Pavlu Šafrovi, který nejenže patří mezi nejúspěšnější tvůrce novin v zemi, ale je rovněž pověstný tím, že alergicky reaguje na pokusy o politický nátlak na redakci. Jeho nezávislost na politických stranách, která mu před lety přinesla velký konflikt s ODS, způsobuje, že se "Hradní strana" obává o svůj vliv v největších českých novinách (s nákladem 380 000 exemplářů). Protiněmecké podtóny kampaně proti "düsseldorfskému provincialismu" jsou dost zřetelné, aby upoutaly pozornost i mimo užší okruh těch, kteří se zajímají o problematiku médií, a ovšem také upřímnější než starosti o budoucnost kvalitní české žurnalistiky. Jaroslav Kmenta, který kampaň svou polemikou proti "bulvarizaci" v Respektu odstartoval, si mezitím našel novou práci: v bulvárním listu "Super".
Karl-Peter Schwarz, Frankfurter Allgemeine Zeitung 5. 6.2001
|
