4.6.-9.6. 2001

ARCHIV

Maďaři v sousedních zemích

MfD přinesla minulý týden stručnou informaci o zákonu, který nyní projednává maďarský parlament. Zákon má podpořit příslušníky maďarských menšin v sousedních zemích. Přinášíme o celé záležitosti podrobnější informaci.

Obrovské maďarské "menšiny" v zemích sousedících s Maďarskou republikou (zejména v Rumunsku a na Slovensku) představují pro každou maďarskou vládu naléhavý a zároveň takřka neřešitelný problém. Všechno začalo po první světové válce: Trianonská smlouva (nekulaté výročí jejího uzavření jsme před nedávnem jako obvykle zignorovali) vytyčila Maďarsku hranice, které byly v příkrém rozporu se zásadou "sebeurčení národů", k níž se mocnosti Dohody a zejména USA verbálně hlásily. Určit národnostně zcela spravedlivé hranice bylo tehdy nemožné: to je ostatně v takových případech nemožné skoro vždycky. Bylo ovšem možné vytýčit hranice o mnoho spravedlivější než ty trianonské. V tom případě by dnes Maďarsko nebylo o mnoho větší, než je. Mimo území maďarského státu by se však v tom případě ocitlo podstatně méně než tři miliony Maďarů, skoro třetina národa, jak je tomu dnes. Na trianonském řešení se spolupodepsala česká diplomacie v čele s tehdejším československým ministrem zahraničí dr. Benešem. Maďaři na Trianon reagovali tak, jako zpravidla reagují malé národy na zjevné křivdy, s nimiž nejsou s to se vyrovnat: politikou, která nedělala rozdíl mezi obnovou někdejšího statu quo a spravedlivým řešením a která hledala podporu u kdekoho (např. u Mussoliniho a Hitlera), aniž by předem zvažovala možné důsledky. Následovala další válečná katastrofa a po ní pád do ruského otroctví.

Žádná maďarská vláda po zhroucení komunismu neusilovala o změnu hranic. Ze všech maďarských parlamentních stran ji má v programu jen slabá a krajně nacionalistická MIÉP, a to ještě na základě etnického principu a mírovým způsobem. Problém obrovského množství Maďarů (těch, kteří se cítí být součástí nejen etnika, ale taky maďarského politického národa!) v sousedních státech však zůstává otevřený. Ozval se nejen v kontroverzním a tolik napadaném výroku ministerského předsedy Antalla o tom, že se cítí být ministerským předsedou všech Maďarů, ale i v §6, odstavci 3 ústavy Maďarské republiky: "Maďarská republika cítí zodpovědnost za osud Maďarů, žijících mimo její hranice, a pečuje o jejich vztahy k Maďarsku". Nikdo nemůže od žádné svobodně zvolené maďarské vlády očekávat, že by se této zodpovědnosti zřekla.

Na §6, odstavec 3 maďarské ústavy se taky odvolává návrh zákona s oficiálním názvem "Zákon o Maďarech, žijících v sousedních zemích" (Maďaři mu zkráceně říkají Státustörvény, statutární zákon). Maďarská vláda jej schválila v březnu t.r., parlamentní rozpravu uvedl maďarský ministr zahraničí János Martonyi 19. dubna. Pokud jde o podporu předlohy, opozice se rozdělila: socialisté (MSZP), věrni svému populismu, požadují razantnější opatření na podporu Maďarů v zahraničí: v tuto chvíli se zdá, že vláda bude většinu jejich návrhů akceptovat. Zásadně proti je jen SZDSZ, Strana svobodných demokratů, nástupkyně maďarského disentu, o něco kultivovanější a životnější obdoba českého OH. Podle ní je třeba Maďary v sousedních zemích podporovat prostřednictvím stávajících maďarských organizací, které tam působí. SZDSZ je poměrně malá, takže se dá předpokládat, že vládní koalice s podporou socialistů zákon bez problémů prosadí.

Zákon se týká osob maďarské národnosti, které žijí v zemích sousedících s Maďarskou republikou a nemají maďarské státní občanství, a jejich rodinných příslušníků. Zaručuje jim výhody pokud jde o přístup k vzdělání a kultuře na území Maďarské republiky, ale také např. slevy ve veřejné dopravě nebo možnost pracovat tři měsíce u maďarského zaměstnavatele (povolení se v tom případě udílí automaticky, není vázáno na situaci na trhu pracovních sil).

Podporu podle zákona mohou dostat i právnické osoby, organizace působící v sousedních státech, jejichž cílem je péče o maďarský jazyk a kulturu.

Fyzickým osobám, které chtějí využít výhod, jež poskytuje zmíněný zákon, má být vystavena "legitimace Maďara", případně "legitimace rodinného příslušníka osoby maďarské národnosti". Má ji udílet maďarský stát na doporučení organizací, které v sousedních zemích hájí zájmy maďarských menšin a které k tomu maďarský stát zplnomocnil.

Návrh zákona vyvolal rozhořčené reakce v sousedních zemích, zejména na Slovensku a v Rumunsku, kde žije relativně největší počet etnických Maďarů. Oba státy se zuřivě domáhají toho, aby o případných výhodách pro osoby maďarské národnosti bylo rozhodnuto na základě bilaterálních dohod mezi Maďarskem a jimi. Přitom Slovensko už má obdobný zákon, zvýhodňující Slováky v zahraničí (podrobnější informaci o tomto zákonu přineseme), v Rumunsku, které má trochu podobné problémy s Rumuny žijícími na území Ukrajiny, se takový zákon v současné době chystá.

Zákonná úprava tohoto typu není ovšem neproblematická. Situace, kdy lidé, kteří by mimo jakoukoli pochybnost, kdyby to bylo jen trochu možné, považovali za svůj ne ten stát, v němž shodou okolností právě žijí, ale stát sousední, a to z důvodů, které jsou nyní v Evropě považovány za zcela legitimní (národní sebeurčení), je prostě nesnesitelná. Logickým řešením je buď změna hranic podle etnického principu, nebo národnostní autonomie, spojená s uznáním dotyčné skupiny za státotvorný národ v zemi, kde momentálně žijí, a to se všemi důsledky (znamenalo by to např., že by se na Slovensku musela stát maďarština vedle slovenštiny druhým úředním jazykem a tak, jako se tam dnes všechny maďarské děti učí slovensky, učily by se všechny slovenské děti maďarsky). První řešení je z politických důvodů vyloučené, protože by znamenalo úplnou politickou destabilizaci regionu (to nahlíží i maďarská vláda). Vyloučené je však i druhé řešení: musely by se pro ně svobodně rozhodnout příslušné státy, které se bojí ohrožení vnitřní politické stability, a to nikoli docela neprávem: je to výrazně řešení náhradní a vychází jako z neměnných daností z náhodného a problematického politického rozhodnutí, daného výsledkem války, od jejíhož vypuknutí nás dělí už skoro devadesát let. Není důvod, proč by ho maďarské "menšiny" měly považovat za definitivní.

Proto maďarská vláda zvolila řešení méně radikální: i toto řešení je ovšem problematické. Napětí mezi příslušností politickému národu sousedního státu státní příslušností ke státu, který ti lidé dost dobře nemohou považovat za svou vlast, se tím nijak nezmirňuje. Navíc je z formálního hlediska nepřípustné, aby o národní příslušnosti jedince rozhodovala instituce. Příslušnost k národu je sice založeno na zjistitelných danostech (znalost mateřského jazyka), ale nevyčerpává se jimi, jsou to jen předpoklady pro konečné osobní rozhodnutí, bez něhož příslušnost k národu není představitelná. Pokud se rozhodnutí o národní příslušnosti svěří do péče nějakého úřadu, otvírá se tak paradoxně prostor pro libovůli. Slovenské a rumunské obavy jsou z tohoto hlediska aspoň částečně oprávněné.

Co z toho vyplývá? Po první světové válce se za spoluúčasti následnických států rakousko-uherského mocnářství prosadilo uspořádání středoevropského prostoru, které je sice skutečné, ale vůbec ne rozumné. Je třeba, aby se viníci (k nimž Česká republika jako nástupnický stát někdejší ČSR významnou měrou náleží) pokusili v rozhovoru s Maďarskem najít nějaký reálný způsob, jak zbavit tuto situaci skrytého, ale nebezpečného náboje. Jinak budeme i nadále žít na zaminovaném území.

8. června 2001