4.6.-9.6. 2001

ARCHIV

Česká sebereflexe na vedlejší koleji?

Rozsáhlý článek Daniela Kaisera o letošních sudetoněmeckých dnech v Augsburgu ("Sudetští Němci na vedlejší koleji, Lidové noviny, příloha Orientace 9. 6. 2001) už názvem napovídá, v jakém duchu se autorovo referování nese. Čtenáři se dostane obvyklé porce těch útěšných informací, kterými nás už drahnou dobu zásobují oficiózní státní zdroje.

Sudetských Němců je málo a průběžně vymírají: na zahájení sjezdu si vybrali Kongresovou halu, která pojme "jen" tři tisíce lidí - veletržní areál, kam se potom přesunuli, byl poloprázdný. Většina návštěvníků byli stařenky a stařečci, biologické řešení sudetoněmeckého problému je přede dveřmi.

V Německu sudetské Němce málokdo zná; a ty Němce, co o nich vědí, nezajímají.

Českoněmecká deklarace vzala těm německým politikům, co se sudetských Němců ujímají, vítr z plachet: a tak i Edmund Stoiber byl přinucen zmírnit svou rétoriku.

Největší pozornost pan Kaiser věnuje krajně radikálnímu Witikobundu, i když sám připouští, že je to okrajová organizace. Prý proto, že obsazuje důležité pozice v SdL.

Shrnuto a podtrženo: máme co do činění s nevýznamnou skupinou starých kverulantů, kteří jsou naštěstí úplně mimo mísu, v Německu ani u nás se netěší žádným velkým sympatiím a brzy vymřou.

Tato argumentace stojí a padá s jedním velkým, ale opravdu velkým nedorozuměním. Pan Kaiser hovoří o tom, že vlastní náplní sudetoněmeckých dnů jsou vlastně desítky "drobných abiturientských srazů". Je dobré si v tomto případě připomenout, co byla od oněch abiturientských srazů maturita: všichni tito lidé byli zbaveni občanských práv, okradeni o veškerý majetek a vyhnáni ze svých domovů; řada z nich přitom přišla o život, většina byla všelijak týrána a ponižována.

A hned třeba se zavražděnými je problém: tady biologické řešení jaksi nefunguje: zůstávají pořád v tom věku, kdy přišli o život: tedy například děti dětmi. Stejně křivda zůstává křivdou a zločin zločinem, i když už oběti dávno nežijí. Stačí, když žijí ti, co si je pamatují a nenechávají pro sebe.

Biologické řešení se netýká ani tolik sudetských Němců, ale Čechů. Problém není v první řadě problémem mezi Čechy a sudetskými Němci, a už vůbec ne mezi Čechy a Němci. Nýbrž mezi Čechy a Čechy. A našimi partnery přitom nejsou v první řadě stařenky a staříci, kteří se sešli v Augsburgu, ale děti zavražděné při přerovském masakru. Dokud biologicky nevymře český národ, bude mít před sebou povinnost vyrovnat se s tímto svým hříchem. Měli bychom se tedy starat o své věci a ne udílet sudetským Němcům hraběcí rady, co by měli udělat oni, abychom je mohli brát vážně (pan Kaiser žádá, aby se vedení Landsmannschaftu distancovalo od výstředních názorů Witikobundu, pan Palata v MfD jde ještě dál a chce "vstřícný krok" sudetských Němců, který by taky Čechům umožnil určitou vstřícnost: nad takovou drzostí zůstává rozum stát).

Pan Kaiser přičinlivě upozorňuje, že vstřícné iniciativy na české straně (Antikomplex, Smíření 95, Cesta ke smíření, petice Litujeme) nemají tu politickou váhu, kterou jim přičítají němečtí politici; jsou bezvýznamné, protože se jich zúčastnilo jen málo lidí.

To je ze strany pana Kaisera pozoruhodný projev nihilismu. Bolestné a obtížné problémy (ty, při nichž národní společenství musí přiznat svůj díl zodpovědnosti, ovšemže ne kriminální, ale politické a morální, odpovědnosti, kterou sice nelze světskými prostředky trestat, ale přesto existuje) se řeší dlouho a těžce. Lidský život je krátký a ve většině věcí, které si člověk předsevzal, se mu v jeho průběhu nedostane hmatatelné satisfakce. Bylo by jistě hezké, kdybychom za sebou shromáždili davy; i když se to nepodaří, není však ještě všechno ztraceno: tenkrát, když ti, co mají na věc opačný názor než pan Kaiser, v něm vytrvají, budou ho dál hlásat do světa, přesvědčí v Česku dalších pár lidí a zaslouží se o to, že celá záležitost zůstane i do budoucna otevřená.

9. června 2001