28.5.-2.6. 2001

ARCHIV

Konformismus a kritika

Ať už se nám to líbí nebo ne, naše společnost je zatím pořád jen postkomunistická, ne plnohodnotně demokratická. Není se co divit, to co jsme ztratili za padesát let hnědé a rudé diktatury, oddělené jakýmsi krátkým přechodným obdobím od jednoho k druhému, se za deset let prostě dohnat nedá.

Máme především velké problémy s oddělením politické sféry od hospodářské a s oddělením praktické politiky od médií. S podobnými potížemi zápolí i vyspělé demokratické společnosti, jenomže tam existují vypracované postupy, jak tyto oblasti udržet odděleně, a lidé, kteří se v nich angažují, mají morální zábrany, které jim nedovolí provozovat např. nestydatý politický lobbysmus. U nás se zatím každý, kdo usiloval o dominantní politické postavení, a každý, kdo ho dosáhl, pokoušel pro sebe urvat co nejvíc v ekonomice i v médiích, ačkoli se to zatím nikomu nikdy jednak nepodařilo a jednak nevyplatilo. Zejména politická služebnost médií byla provázena výrazným odlivem čtenářské přízně (příklad: Lidové noviny v éře Jefima Fištejna). Uvést v takovém prostředí v život např. veřejnoprávní, politicky neutrální televizi prakticky nelze.

Náš politický systém je zatím velmi nedokonalý. Podepsala se na něm nezkušenost první polistopadové garnitury, některé problematické prvorepublikové tradice i nedostatečně zreflektovaná zkušenost totalitní diktatury. Tvůrcové polistopadové politiky byli v první fázi strženi představou jakési hierarchické politické struktury, v jejímž čele stojí autoritativní prezident, který se opírá o silný, monolitní "středový" politický proud; to, co je od něho napravo a nalevo, jsou jen odpudivé extrémy. Ukázalo se, že něco takového se ve svobodné společnosti, která není uvnitř ani zvenčí vystavena žádnému smrtelnému ohrožení, prakticky nedá uskutečnit. Václav Klaus tyto představy zničil, a kdyby to nebyl udělal on, udělal by to někdo jiný, byly zcela neživotné. Revize však nebyla dovedena do konce, a to, co vzniklo, je jakýsi zastydlý přechod od autoritativního uspořádání společnosti k demokratickému.

Prezident se stal středobodem odporu k zmanipulované praktické politice. Vysloveně politická uskupení, která s ním sympatizovala a měla jeho podporu, však většinou nedopadla dobře: ani OH v roce 1992, ani Unie svobody v roce 1998, a nijak zvlášť vábně to nevypadá ani teď se čtyřkoalicí. Svým způsobem úspěšné byly naopak iniciativy jako Děkujeme odejděte a ČT-věc veřejná: podařilo se jim naplnit náměstí desetitisíci stoupenců. Asi proto, že stavěly na celkem pochopitelné nespokojenosti lidí s "politiky" všeobecně. Problém je v tom, že občanské iniciativy jsou jistě prospěšné a důležité, ale tam, kde se začínají potýkat s čistě politickými problémy, už nestačí. Proto nakonec v obou případech ono rozpačité lavírování mezi iniciativou a politickou stranou. Taky demonstrace jsou jistě legitimním prostředkem, jímž nespokojená veřejnost vyjadřuje svůj nesouhlas s praktickou politikou. Je to ovšem prostředek krajní, má menší nebo méně jistou míru legitimity než standardní politické postupy, nevydrží nadlouho a z toho všeho pak plyne, že pokud zvoleným politikům zrovna nespadne srdce do kalhot při pohledu na zaplněná náměstí, většinou situaci nějak ustojí.

Náměstí nelze udržet v bdělém stavu bez artikulovaného a pozitivního politického programu a bez trvalé organizace. Neartikulovaná nespokojenost na jedné, cynická politická manipulace na druhé straně vedou k tomu, že v politice postupně nabývají vrchu pokoutní politické prostředky a že ti, jimž se nepodařilo dostat do politiky hlavním vchodem, se o to pokoušejí zadními vrátky.

Dnešní hlavní nebezpečí je v tom, že režim, který trvá už deset let, má nutně tendenci se "usadit". Je od samého počátku založen na spolupráci zasloužilých s úspěšnými (na jedné straně někdejší disent, na druhé Čalfa, Salzmann a osobnosti zábavního průmyslu): vytváří si vlastní hierarchii, vlastní elitu a veřejnost, obojí spjaté pouty loajality: společným jmenovatelem je konformismus (něco podobného ostatně poškodilo i první republiku: tzv. pátečníci jsou jedním výrazným projevem takového úpadku). Má tendenci problémy zamlčovat a přecházet, místo veřejné kritické debaty šířit pomluvy se všemi důsledky, které pomluvy mají. V tomto smyslu by bylo např. velmi užitečné vést zcela veřejně na stránkách tohoto listu debatu o tom, zda naši svobodu ohrožují zahraniční (rozuměj němečtí) vlastníci médií a nakolik je komercializace, resp. bulvarizace tím hlavním problémem, kterým naše média trpí. Já o tom velmi pochybuji.

Ovzduší konformismu a falešné loajality, nepříznivé věcnému a kritickému uvažování, je třeba vždy znovu narušovat,aby naše společnost zůstala i do budoucna otevřenou.

Vyšlo v MfD 4. května 2001