28.5.-2.6. 2001

ARCHIV

Jaký to úpadek vědce...

Vilém Barák (Mein Kampf a svoboda, MfD čtvrtek 31. 5.) si právem zoufá nad úrovní "odborníků", kteří vystoupili coby svědci ve věci údajné propagace a šíření rasismu: "Jaký to úpadek vědce, když posluhuje státní moci!" Znechucení je na místě, překvapení to ovšem zase až tak velké není. Proč?

Po únoru 1948 (a upřímně řečeno, pracovalo se na tom už tři léta předtím) byla česká věda staré školy buď zničena nebo zotročena. Někteří její představitelé byli existenčně vyřízeni, jiní zlomeni (našli se mezi nimi i tací, kteří se nadšeně a s předstihem lámali sami - zářným příkladem je nedůstojný přisluhovač komunistického režimu Jan Mukařovský). Na uvolněná místa nastoupil rudý dorost, generace mladých stalinistických vlčáků. Během času, jak se měnily okolnosti, většina vlčáků zkrotla a ochabla: už jim šlo pouze o to dokázat, že jejich pohnutky byly počestné a ideje správné, jen provedení nestálo za nic a je ho třeba vylepšit (nečetné výjimky potvrzují pravidlo). Tento alibismus ovládl v šedesátých letech vědeckou a kulturní scénu, v roce 1968 vedení státu. Neuspěl a jeho hlasatelé ho pak sami potichu opustili. Zatím se přihnala nová vlna lámání charakterů: a nástup další generace vědců, kteří se většinou neúspěšně snažili smířit etiku vědecké práce s ideologickými nároky režimu (i zde výjimky potvrzují pravidlo).

V polistopadovém národním smíření se někdejší vyznavači marxismu, dále zlomení a ponížení (není náhodou, kolik je např. mezi staršími českými historiky agentů StB), a konečně i pragmatici sešli na jedné společné platformě nové demokratické vědy ve státním zájmu. Nic jiného totiž nedovedou. Zhmotněním tohoto vášnivého a zásadního přisluhovačství se stala tragikomická figurka Rudolfa Zahradníka, prezidenta (nyní "čestného"!) Akademie věd. Toto pojetí úlohy vědce se usalašilo na akademické půdě a přitáhlo si už i svůj dorost. Samozřejmě nelze paušalizovat, ale těžko se vyhnout dojmu, že i nyní pravidlo potvrzují jen nečetné výjimky.

Vynikající představitelé české vědy si kdysi v Rukopisných bojích vymohli právo provozovat vědu neslužebnou, kritickou a nezávislou na momentálních (národních, to jest politických) zájmech. Výsledy jejich úsilí jsou nyní v troskách. Leckdy to vypadá, jakoby starší generace dnešních českých vědátorů v sobě měly posluhování zadrátováno jako psi pavlovovský nepodmíněný reflex. A na nové Rukopisné boje si budeme muset ještě pár let, možná desetiletí počkat.

2. června 2001