21.5.-28.5. 2001

ARCHIV

Jak se nejlépe zbavit Klause

Situace na české politické scéně je v tuto chvíli poměrně přehledná. Čtyřkoalice má zatím největší potíže se svou vlastní fyzickou existencí. Pokud jde o ČSSD, zdá se, že vláda a vedení strany budou do budoucna existovat nezávisle na sobě. A tak se může docela dobře stát, že pověst jediné stabilní demokratické strany získá snadno ODS. Při té vyhlídce nepochybně naskakuje mnohým lidem na Hradě a v podhradí husí kůže - tentokrát asi docela oprávněně.

Od chvíle, kdy při prvních záchvěvech destabilizace Občanského fóra sestoupil na podzim roku 1990 Václav Klaus ze zad Václava Havla a postavil se na vlastní nohy, řádí mezi politizujícími intelektuály a jejich roztodivnými uskupeními jako tchoř v kurníku. Všechny pokusy učinit tomu definitivně přítrž - od propadu OH ve volbách roku 1992 až po Sarajevský atentát - skončily hanebným neúspěchem. Nyní se blýská na lepší časy: díky Jiřímu Pehe dostala před časem strategie Klausových oponentů vědecký základ v ideologii občanské společnosti, sítě nezávislých iniciativ, které mají držet na uzdě sobecké politické strany a despotický stát. A tažení proti Velkému Manipulátorovi se rozvíjí hned ve dvou rovinách.

Především vzniká další politická strana; to není docela přesné, protože jednak je to strana nového typu, a jednak (což s tím souvisí) není jasné, zda vzniká. Hovoří se o zvučných jménech: Karel Schwarzenberg, Michael Kocáb, Jiří Pehe, Monika Pajerová, Vlastimil Ježek, Miroslav Švejnar, Jiří Lobkowicz, Petr Matějů, Slavomil Hubálek. Kromě zklamaných disidentů z Unie Svobody tu jsou zastoupeny Dřevíčská výzva, Impuls99, Děkujeme odejděte. Vypadá to tak trochu, že představitelům iniciativ, které chtěly být občanským korektivem politiky, nakonec nešlo o nic jiného, než získat výchozí pozice, aby se mohli zapojit do politického rumrajchu. Kdo teď bude hájit zájmy osiřelé občanské společnosti?

Ale nepodléhejme panice: něco jiného je chtít a něco jiného je uspět. Strana má nebo bude mít velké zvláštnosti: především je, jak se zdá, složená ze samých poradců. Proto jí dělá takové problémy najít lídra. Vypadá to tak, že se všichni na někom domluví, a ten vybraný se pak na veřejnosti energicky ohrazuje.

Uvnitř strany existují dvě křídla: jedno se chce ustavit a zahájit zápas o voliče. Druhé chce jen působit na stávající strany, aby se kultivovaly. Je ovšem sporné, jak může na jiné působit strana, která neexistuje.

Jediný politický subjekt, který se musí před novou stranou třást, je Unie svobody. ODS, KDU a vlastně i ČSSD mají stabilní voličskou základnu a aspoň v základu jasný program. Unii svobody obojí chybí: a tak se může snadno stát, že dělením toho mála na preferencích, které si pro sebe získala, vznikne dvojí nic.

Druhá rovina tažení je doutnající krize kolem České televize. Ta opět hrozí propuknout, protože Poslanecká sněmovna volí Radu ČT. Volební výbor provedl čistku mezi kandidáty, zkrátka přišly některé navrhující organizace a některé známé osobnosti. Televizní aktivisté proto zakládají občanskou ligu, jejíž cíle zjevně přerůstají televizní patálii. Chtějí "prosazovat základní demokratické principy stojící nad momentálními mocenskými zájmy politických stran". A protože "tlak politiků na mediální scénu omezuje svobodu šíření informací a deformuje normální politický život" rozhodli se hledat platformu občanské komunikace mimo rámec politických stran. Budou tak činit formou osobních setkání a mítinků, a to až do voleb.

Signatáři, někdejší chartisté, exkomunističtí spisovatelé, kapitáni zábavního průmyslu (nepřipomíná to polistopadový cirkus?) mají zvláštní představu o politické normalitě: na jedné straně "osobnosti" (tj. oni), na druhé plebs, který bude statovat na schůzích a na náměstích. I ta nejpokleslejší politická strana má ve svých členech a voličích víc věrohodnosti a legitimity.

Mezi iniciátory nechybí ani tentokrát pánové Pehe a Kocáb, zakladatelé strany-nestrany. Jak říkával Karel Havlíček, blaze tomu, kdo dovede z jedné huby studeně i teple dejchati! Když se nezdaří jedno, možná projde druhé.

Nejpravděpodobnější ovšem je, že Václav Klaus opět odolá.

23. května 2001