21.5.-26.5. 2001

ARCHIV

Česká republika před branami EU

V souvislosti s procesem evropské integrace vyvstávají pro středoevropské, jihoevropské a východoevropské země, které po porážce sovětského Ruska ve studené válce získaly nazpět ztracenou suverenitu, dvě základní otázky.

První z nich je, zda a jakým způsobem se začlení do evropského celku - začlenění se realizuje v institucích jalo je NATO a EU. Když se uvažuje o této integraci, mluví se většinou o hospodářských a sociálních předpokladech, výši HDP, zdanění, ochraně životního prostředí atp. Méně se berou v úvahu ideje, zrozené v historickém vývoji těchto zemí. Některé z nich mohou znamenat překážku tohoto procesu: například české pojetí slovanské vzájemnosti v politickém slova smyslu, které se nejsilněji prosadilo za 2. světové války a bezprostředně po ní, a které nějakým způsobem, byť i podvědomě, přežívá i v uvažování a konání dnešních lidí u nás.

Integrační schopnost středoevropských, jihoevropských a východoevropských zemí závisí rovněž na tom, jak dokážou vyjít mezi sebou navzájem a se svými sousedy, kteří buď už integrováni jsou, nebo na integraci nepomýšlejí. Zde se zejména ve střední Evropě tyčí hrozivé otazníky a vykřičníky: tato oblast byla v předminulém a minulém století právem pověstná katastrofální úrovní sousedských vztahů, postavených namnoze na nekorektnosti a vzájemných podrazech. Společným honorářem pro zdejší národy pak byl skoro půlstoletý pobyt v rudém koloniálním carství.

Integrační schopnost středoevropských národních společenství závisí na tom, jaký je stav politické reflexe minulosti a přítomnosti v těchto zemích. Jak rozumí samy sobě, svému okolí, čím je pro ně Evropa. Při podrobnějším rozboru vyjde najevo, že každý národ má svůj zvláštní přístup a že je - mimo jiné i díky neblahému historickému vývoji a díky tomu, že v posledních desetiletích před pádem SSSR nebylo možno vést o těchto problémech veřejnou diskusi - zatížen spoustou iluzí a mýtů, které je potřeba pojmenovat a opravit, protože jinak mohou proces evropské integrace významně brzdit. Budu se tu zabývat problémy české společnosti, a to z dvojího důvodu. jednak české prostředí znám samozřejmě nejlépe, a jednak si myslím, že oproti středoevropským zvyklostem dob minulých, kdy se zdejší národy navzájem zahrnovaly výčitkami a pomluvami, by měl každý s kritikou začít sám u sebe. Mrzelo by mne, kdyby můj výklad vyvolal souhlasné přikyvování: ano, takoví jste, na rozdíl od nás, vy Češi. Spíš bych chtěl dát jakýsi podnět, aby se do budoucna rozběhl ve střední Evropě proces společné kritické reflexe, jehož smyslem by byla, jak pěkně píše István Bibó, společné pojmenování vlastního, vzájemného zpustnutí.

Také by mohl někdo namítnout, že můj příspěvek je nevyvážený, protože se v něm soustřeďuji pouze na špatné zprávy o stavu české společnosti. To je ovšem tak trochu otázka jakési neorganizované dělby práce: od šíření dobrých zpráv je tu české velvyslanectví v Budapešti a nepochybuji, že svou úlohu plní dobře.

Vývoj národní sebereflexe v české společnosti v posledních dvaceti letech před listopadovým převratem 1989 byl nepříznivě poznamenán tím, že tu vládl jeden z nejrigidnějších komunistických režimů v oblasti ruské dominance. Český disent byla poměrně úzká a od zbytku společnosti zcela izolovaná skupina lidí. Nebyla schopna vymyslet něco, co by mohlo být reálnou politickou alternativou k danému stavu. Havlova vize zelináře, který rok od roku dává do výlohy svého obchodu jedno a totéž bolševické heslo, jemuž nevěří ani on, ani jeho autoři, a pak se najednou vzbouří, svrhne své okovy a odchází do "paralelní společnosti" disentu žít život v pravdě, zůstala jen hezkou pohádkou. Českého zelináře nepřesvědčila a nestrhla k napodobení. Žánr tehdejšího disidentského uvažování o evropských souvislostech vystihuje snad nejlépe titul jedné knihy bývalého československého ministra zahraničí a významného českého disidenta Jiřího Dienstbiera "Snění o Evropě". Snění se odehrávalo ve virtuálním prostoru disidentského ghetta, kde nebyl dost jasně pociťován rozdíl mezi tím, co je myslitelné, a tím, co je uskutečnitelné. Základem evropanství českých disidentů byla dobrá vůle na všechny strany, budovaná na dosti mlhavých představách a velkoryse přehlížející překážky, které jí kladly mimo jiné i stereotypy jejich vlastního myšlení. Pamatuji se, jak během přednášky, kterou držel v jednom pražském soukromém bytě ještě v době komunismu můj maďarský přítel, se přihlásil ke slovu jeden prominentní český historik, toho času v disentu, a prohlásil s nepředstíraným nadšením, že se teď konečně otvírá doba, kdy si Češi a Maďaři budou moci rozumět a společně ocenit své velké muže, jako například Mihály Károlyiho. (Podotýkám, že Károlyiho poté, co emigroval, pár let s postranními politickými úmysly podporovala československá vláda). Přednášející reagoval zděšeně a rozhořčeně: proboha, vždyť to byl idiot! A český historik byl upřímně konsternován.

Český disent měl daleko lepší stysky s obdobným prostředím v Polsku než v Maďarsku. Jistě tu svou roli hrála jazyková bariéra (čeština a polština jsou si jazykově tak blízké, že si Češi a Poláci zpravidla rozumí bez tlumočníka) ale to bezpochyby nebyl jediný důvod: tím se dostávám k prvnímu mýtu, o němž bych tu chtěl hovořit. V české optice se středoevropské národy dělí na vítězné a poražené. Češi se přitom pochopitelně řadí mezi vítěze. Toto dělení se odvozuje z výsledků první a druhé světové války a málo odpovídá skutečnosti: z malých středoevropských národů může sotva který mluvit o vítězství: jeden jako druhý se staly kořistí Stalinova Ruska. Racionální námitky tu však mají malou váhu. Z našeho hlediska je významné, že Maďaři (na rozdíl od Poláků) patří v českém pojetí k poraženým a dialog s nimi vázl i proto. Toto ohodnocení se projeví ve zcela neočekávaných situacích: někdy v polovině devadesátých let, když byl Václav Klaus na vrcholu své politické dráhy, otiskly jedny velké české noviny překlad velmi kritického článku Gáspára Miklóse Tamáse na Klausovu adresu. Renomovaný český filosof Václav Bělohradský na to reagoval rozhořčeným ohrazením, ve kterém kritika (o němž nepochybně nevěděl vůbec nic) bez obalu označil za dědice idejí Horthyho režimu. Nešlo o věcnou polemiku, jen o připomenutí, kdo je vítěz a kdo poražený.

Tato klasifikace sousedů komplikuje významně i vztahy mezi Čechy a Němci a Čechy a Rakušany, kteří patří v českém pohledu rovněž do kategorie "poražených". Každá česká politická reprezentace zcela jednotně a za podpory prezidenta jedná s Německem z pozice síly, což do budoucna nepochybně nezůstane bez následků. Podobné manýry vůči Rakousku se už české straně nevyplatily: celý problém s jadernou elektrárnou Temelín vyrostl do tak nestvůrných rozměrů jen proto, že si rakouská strana ze zcela pochopitelných důvodů takové jednání prostě nechtěla nechat líbit.

Vůbec je české evropanství poznamenáno nenáležitým zobecněním situace po první světové válce, kdy se zrodil samostatný československý stát, který Češi - nepochybně právem - chápou jako obnovu české státnosti. Dočasná marginalizace vlivu Německa a Ruska ve střední Evropě a vazby nového státu na Dohodu, především na Francii, vedou k obrazu Evropy, který je jakoby negativem konceptu Friedricha von Neumanna: v tomto pojetí je Česko (tehdy ČSR) vlastně součástí evropského Západu, který ve svérázně zakřiveném geopolitickém prostoru obklopuje Německý "střed". Do tohoto pojetí Západu pak není zatěžko zapojit i Rusko. Naopak Německo zjevně k Západu nepatří.

S tím bezprostředně souvisí další významný myšlenkový stereotyp: na všem dobrém, co českou společnost potkalo (vytvoření ČSR, osvobození v roce 1945, pád komunismu), se významnou měrou spolupodílela. Zato za vše špatné (zánik ČSR na konci třicátých let, komunistický puč v roce 1948, porážka Pražského jara) nesou výlučnou zodpovědnost ti druzí, ti, co nás oklamali, zradili, zákeřně přepadli. Moderní české dějiny jsou v tomto pojetí dějinami vždy znovu a znovu znásilňované nevinnosti.

České západnictví souvisí s pozicí vzorného žáka. Zejména první Československá republika se v české veřejnosti těší pověsti bašty evropské demokracie v zaostalém a nepřátelském okolí. Tato představa vychází zjevně z Masarykova pojetí českého národa, jehož posláním je uskutečňovat humanitu: Masaryk, který v tom byl zjevně ovlivněn Herderem, byl ovšem přesvědčen, že to není výlučné poslání Čechů, nýbrž že tento úkol stojí před každým národním společenstvím. Vulgarizací této myšlenky se česká společnost dopracovala k představě, že se od sousedů liší právě uskutečňováním humanity a demokracie. Toto premiantství vlastně není ani mesianismem: představy národa, vlastním tělem bránícím Evropu před nebezpečím z východu, kdysi běžné v maďarské společnosti, k nimž lze leccos podotknout, aspoň nějak zdůrazňují službu, poskytovanou druhým. Tahle dimenze v českém sebepojetí chybí: jsme jakousi královnou demokratické krásy, údělem ostatních je nás obdivovat. Klausovy výroky o tom, že do Evropy se nemusíme vracet, protože v ní už jsme, a opakovaná tvrzení, že jsme už vybudovali vyspělou kapitalistickou společnost, vycházejí z tohoto českého narcisismu, jehož důsledkem je pověst nesnesitelného třídního štrébra, kterou máme u svých sousedů. Zklamání po zhroucení klausovského ekonomického zázraku v roce 1997 bylo o to tvrdší - procitnutí z českého snu, k němuž se železnou pravidelností čas od času dochází, s sebou nese výbuchy hysterické deprese a nespravedlivého sebepodceňování.

Mýtus vítězů a poražených, mýtus znásilňované nevinnosti, mýtus premiantství mají nepříjemné praktické důsledky: vedou k vytváření absurdních a nebezpečných politických projektů.

…………………

Vyhlídky na středoevropskou spolupráci se pro českou společnost otevrou tehdy, když u nás vznikne - na základě kritického sebezhodnocení a zvážení našich reálných možností - věrohodný a přesvědčivý zahraničněpolitický program, poučený na těchto našich nešvarech. Pokud se tak nestane, středoevropskou spolupráci to ovšem neohrozí. Bude jen probíhat bez nás.

20.-23. května 2001